Česká televize v neděli uvede váš film Cesta do tmy. Nechci z něj moc prozrazovat, ale základní zápletka tkví ve spáchání činu vnímaném bez debat jako kriminální, ke kterému v zoufalství dospěje uznávaný vědec a doposud spořádaný občan. Já vnímám jeho aktualitu právě v tom, že zklamání, zoufalství a frustrace z poměrů v této zemi je dnes čím dál častěji pocitem lidí, které rozhodně nelze zahrnout pod „svět neúspěchu“, nebo „frustráty“ či „dezoláty“, jak někteří posměšně říkají. Cítíte to také?

Všechny dramatické příběhy, které stojí za to, aby se četly nebo viděly, mají schopnost zobecnění. Vypravěč nabízí čtenáři nebo divákovi příležitost ztotožnit se s postavami, s tím, co prožívají, a promítnout do jejich jednání sám sebe, své životní a sociální problémy a vnitřní rozpory při jejich řešení. Příběh hlavní postavy filmu Cesta do tmy nabízí otázku, do jaké míry má člověk právo jednat za společenské instituce, pokud jsou nečinné nebo se chovají lhostejně k ochraně jeho práv, která jsou mu zaručena obecně platným pojetím spravedlnosti. Hlavní postava našeho příběhu se rozhodne, že mu takové právo náleží a zaplatí za to.

Že jsou společenské instituce v našem světě při ochraně práv aktivní diferencovaně, není tajemstvím. Společnost je rozdělena na „lepší“ a „horší“ lidi, které jste v uvozovkách pojmenoval v otázce. Ti „lepší“ si přisvojují více spravedlnosti a více práv, zatímco práva těch „horších“ jsou pominutelná. Paradoxně jsou ti „lepší“ tam, kam se vydrápali, jen díky hlasům těch „horších“, které jednou za čtyři roky zavalí sliby vytvoření krásného světa. Pak se domnívají, že mají právo svévolně ohýbat zákony, jak se jim zrovna hodí.

I když se po celý film dozvídáme spoustu důvodů a vysvětlení, proč k tomuto kroku dospěl, je divákovi celou dobu jasné, že to s ním nemůže skončit dobře. Já to vnímal jako obecnější varování, že když se dostanete z jakýchkoliv důvodů do problémů, může být hněv velmi špatným rádcem. Souhlasíte, že zrovna toto je v dnešní době důležité říct?