Zažívá tuzemská pravice rozklad, nebo jen ochromení?

Jak si všiml Alexis de Tocqueville, je špatná vláda nejvíc ohrožena, když chce něco napravit. Odium, tedy nenávist, za desetiletí bezstarostné korupce padá na tu vládu, která se s ní pokusila něco udělat. I ona měla ovšem své kauzy, například Pavel Drobil či Martin Kocourek, ale třeba tandem Pavel Bém a Roman Janoušek nebo David Rath opravdu nepadají na její vrub. Pokud se dovedou do konce, poslouží jí naopak ke cti. O rozkladu pravice by se pak mohlo začít mluvit v minulém čase, rozhodně ale nenastává teď, i když to někteří jeho původci dnes říkají.

Vidíte ještě nějaký systémový problém, třeba ústavní?

Ano. Ten největší je v tom, že všechnu odpovědnost nese premiér a vláda, a přitom jsou ústavně tak slabí vůči parlamentu i současnému prezidentovi, kteří té odpovědnosti mají minimum. Pár poslanců tak může vládu vydírat, prezident si přisadí a noviny jim ještě fandí. Potřebovali bychom něco jako německou „pozitivní nedůvěru“. Vláda padne až v okamžiku, kdy parlament zvolí jinou. Nebo aspoň pravomoc britského premiéra vypsat nové volby. Druhý ústavní problém je to, že máme každý rok nějaké volby, takže politici jsou v permanentní kampani, musí se „zviditelňovat“ a pošťuchovat, samozřejmě na úkor správy veřejných záležitostí. A teď přibudou šesté, prezidentské, což oba problémy ještě zhorší.

Co si myslíte o tolik diskutovaném vítězství komunistů v krajských volbách, když k nim nepřišla valná většina voličů? Není to jen mediální zkratka?

Ano, vítězství to ještě nebylo, ale trend je jasný. Vedle hospodářských nesnází na něm ovšem dlouhodobě pracují ty ostatní vládní strany, zejména hašteřivostí a skandály. Nejhorší je, že nedokázaly nic udělat ani s těmi evidentními a systémovými příčinami, s nimiž se něco dělat dá: s nemravnou imunitou a s financováním stran, respektive volebních kampaní. Přitom všechny slušné státy s nimi nějak aspoň bojují. Nejsem sám, kdo o tom už deset let píše. Jenže vlivná média to zcela nezodpovědně tolerovala nebo dokonce bagatelizovala, takže si politici mysleli, že to tak vnímá i věřejnost. Teď by snad mohli pochopit, že to tak není, a že radikální omezení imunity, například podle německého vzoru, kde se imunita týká jen projevů ve sněmovně a s mandátem samozřejmě končí, a přísná kontrola financování stran s řádnými sankcemi, třeba podle francouzského nebo amerického modelu, je věc jejich sebezáchovy.

Je třeba se komunistů obávat? Přeci jen v těch volbách vyhráli, průzkumy mezi mladými vypovídají o tom, že jsou populární a vůbec, jsou v kursu…

Obávat se nepomůže. Už dlouho říkám, že asi nebude jiná cesta, než to, co udělala kdysi levice ve Francii a v Itálii, totiž vzít komunisty do vlády. Jim se moc chtít nebude, protože role „permanentní opozice“ je v moderních demokraciích velmi pohodlná a úspěšná. Ale jednou k tomu dojít musí už proto, že parlamenty s patnáctiprocentním balastem „nestátotvorné“ strany nemohou sestavit a udržet rozumně činné vlády, leda ve formě předválečné „pětky“ či opoziční smlouvy, tedy s vyřazením opozice. Bezzubá a silně opožděná antikomunistická rétorika to ovšem komplikuje a odsouvá, a tohle je výsledek.