Chebsko je co do prostupnosti ještě více problematické než Domažlicko. Jestliže Chodsko má celkově přes 350 nakažených a „jen“ několik úmrtí, na Chebsku je evidováno přes 300 nemocných, ale více než 30 úmrtí. To je hrozivé. Kdo má nohy, ruce a alespoň trošku hovoří německy, je v sousedních bavorských okresech. Z Aše většina práceschopného obyvatelstva – doma jsou, samozřejmě kromě dětí a omladiny, důchodci a sociálně slabí a vyloučení. Do okolních montoven na Chebsku se tak dostávají zahraniční dělníci, kteří jsou sem hojně dováženi pracovními agenturami, které zajistily pro ně těžší a kontrolami častější dobu a operativně posunuly své sídlo do Polska.

Bossové a chudáci

A protože „nejsou lidi“, berou se všichni možní a pomalu i nemožní, každá ruka je dobrá. Řada firem se o své zaměstnance stará nebo to alespoň deklaruje. Ale je nemálo těch, kteří si je přehazují jako horký brambor, s chutí využívají pracovní agentury. A fungují tu bossové z Balkánu, kteří jezdí mercedesy s tmavými skly, povětšinou „na“ českých SPZ. A ti „pasou“ své spoluobčany, třeba jen za to, že od nich vybírají nemalé a mnohdy až třetinové „výpalné“, že jim dohodili takové rito. Vozí či posílají do jejich domovů peníze, protože bankovní i nebankovní převody jsou poměrně drahé a složité, zvláště pro ty, kteří umějí česky jen tak tak pozdravit.

Takže tu máme šedou, neřkuli černou ekonomiku. Zájem není, aby takový moldavský, rumunský nebo bosenský chudák třeba zamarodil. A v tom je, jak se říká, jádro pudla. Není žádným tajemstvím, že se v komunitě vyskytuje třeba tuberkulóza.

Čím hůře, tím lépe?

Pro mnohé našince je nepředstavitelné, jak tito lidé žijí a bydlí. Několik desítek lidí na otočku v rodinném baráčku. Otočka je myšlena tak, že když je jeden člověk na směně, jeho lůžko zaujme jiný, který má volno. A naopak. Osobní věci – nic moc. Možná mýdlo na celý pokoj, pár doslova hadrů na převlečení, pohled z domova, fotka rodiny. Co dělají ve svém volném čase, když si nemohou pořádně odpočinout? Když je hezky, odpočívají na trávě. Když prší, mají smůlu. Když „zaberou“, nakoupí levná piva v petkách a levná vína v krabicích. Ty pak vyhodí lhostejno kde, protože i v jejich vlasti se s ekologií moc „nemažou“.

Dříve se říkalo „deset četníků na jednom nočníku“, ale to už není pravda a dnes je počet lidí na nelegálních ubytovnách ještě více. Mix zahraničních dělníků, slovenských bezdomovců je živná půda nejen pro nemoci, ale i parazity či kožní onemocnění. Do baráčků se nikdo nemůže dostat, protože jde o soukromé vlastnictví, domeček ctihodného cnostného občana a kde není žalobce, není asi ani soudce.

Vyšťavení, nejlevnější cigarety kouřící, popíjející pivča, která o chmelu ani neslyšela, se potloukají krajem. Že ženu viděli jenom na obrázku, je nabíledni. I toto je určité bezpečnostní riziko, jak uvádí například bývalý voják Waldemar Janeček. Až tihle lidé ztratí práci, určitě se v čase nepřenesou zpět domů a agentury se na ně z vysoka krajc vajc…

Sex bez tabu

A to je jedna minorita. Druhá jsou oběti či organizátoři nejstaršího povolání na světě. Kněžky lásky zažívají trudné dny, protože Němci nejezdí, kamiony profičí a tuzemci mají své starosti. Na Chebsku nelze zapomenout na legendární snědou, málozubou, uhrovatou ženštinu, sexuální pracovnici, která si vždy natáhla dlouhé gumové rukavice a dělala pánům z Německa – Bavorska a Saska extra věci, co jim na očích – a nejen tam – viděla. Prožloutlá, jestli od nefunkčních ledvin, nebo od cirhózy jater, těžko říci. Ale nicméně a pro mnohé překvapivě vyhledávaná. Ta, stejně jako další nejrůznějšího věku, brázdila průtahem královským městem a vždy letmo naznačila mávnutí na svého štamgasta či nového klienta.

Časy se mění. Koronavirus zasáhl i do této komunity. Celé rodiny sedí doma, pobírají nějakou tu sociální dávku a pomoc a čekají, až se čas umoudří. Jsou nechtěnými nositeli potenciálních virů, Covid nevyjímaje.

Nikoho nevidět, ničeho neslyšet…

Jsou komunity a subkultury. Jedna je městská. Město je přece ideální místo pro život. Jak pro mnohé živočichy, tak pro člověka. Horší je to v desítkách obcí a sídel, rozesetých podél hranice, kde se jakoby zastavil čas. Při putování sem by vás nepřekvapilo, kdyby vám cestu zkřížila švédská vojska  nebo horda Keltů. Známý to parafrázoval slovy, že se zde „právě bude zakládat Občanské fórum“. Bez stařičkého auta se zde vskutku neobejdete, protože krámeček, hospoda či pošta tady už dávno nejsou. U těch větších sídel si obchůdek otevřeli Vietnamci, ale pár obyvatel nikoho, a to doslova – nikoho, nezajímá. Zmizeli tuzemští zaměstnavatelé – statky, zemědělská družstva, lesy,  cestovní ruch je iluze několika pražských pomatenců.
Jediné štěstí místních regionů je, že nejsou hornické. Ano, byly, jsou tu opuštěné uranové doly. Ale to už je dávná historie z tachovsko-chebského pomezí.

Čekání na lepší časy

A tak se čeká na otevřenou hranici. Jestli ale vše bude jako dříve, těžko říci. Turisté z Bavorska, které je poměrně věkově starší – a právě tito lidé hodně cestovali – se k nám nejspíše nebudou hrnout. To samé je třeba říci o důchodcích z bývalé NDR, z nynějších nových spolkových zemí Durynsko a Sasko. Ti jsou ještě navíc známí tím, že dvakrát obrátí ne euro, ale cent, než jej vydají, a tak se jim tu říká „germánští Skotové“. Ti zaplavovali okolí Františkových Lázní. Vize však není dobrá. Starší němečtí občané prostě jen tak nevyjedou. Do pohraničí těžko dorazí Italové, Španělé a už vůbec ne Číňané, kteří v době předkoronavirové doslova okupovali Prahu nebo Český Krumlov.

Sami si také nevystačíme. A k tomu ještě strašák podzimní pandemie. Nebo – a to je ještě aktuálnější – nebezpečí vzniku lokálních, ale o to silnějších ohnisek. A to může samozřejmě udělat velmi negativní reklamu, jež by dala poslední ránu z milosti západočeskému lázeňskému trojúhelníku. Ostatně, na druhé straně německých hranic, třeba v lázních Bad Brambach, není také situace jednoduchá. Rozdíl je pouze v tom, že tam podnikatelské subjekty vesměs už podpůrnou částku obdržely, kdežto na druhé straně hranice, u nás v tuzemsku, ji buď toužebně očekávají, nebo si raději nechali zajít chuť.

Mix zahraničních dělníků, sociálně vyloučených, nemocných zdá se téměř fatální. Jestliže se v okolí obce Úterý kdysi natáčely sekvence pro seriál Zdivočelá země, nečekalo se, že tento název bude přetrvávat desetiletí, překoná milénium a ještě nepropadne do propadliště dějin…