Odcházíte po dlouhé době působení jako pedagog ze školství. Proč jste se tak rozhodla? 

Upřesním, že opouštím státní školství. Hlavní důvod, který mě k tomu vedl, je naprostý a drastický nepoměr mezi vydanou energií a přijatými penězi, které by člověku měly umožňovat regeneraci sil. Neumožňují. Od určitého věku prostě už nelze učit dopoledne ve škole a odpoledne doma, aby bylo na víc než na nájem. Přes všechna palcovými titulky komentovaná přidání peněz učitelům je příjem většiny kolegyň, které znám, pod dvaceti tisíci čistého. Poslední zvýšení, čtyři sta korun čistého, které jsem dostala, mě definitivně zbavilo iluze, že by se situace mohla změnit. Mám dvě vysoké školy, státní zkoušky ze dvou jazyků a dvacet šest let let praxe ve školství na nejrůznějších typech škol. Tuhle práci jsem měla ráda, u nás v rodině je to tradice. Ale někdy už to prostě dál nejde. Jedna z posledních ran byla i v uvozovkách inkluze po česku, která má za následek, že se ve třídě hromadí děti s nejrůznějšími poruchami učení a chování, a to tak, že tvoří i víc než polovinu žáků. Taková třída je pak nevzdělavatelná, ať je tam asistentů, kolik chce, a učitel je v roli krotitele hyperaktivních dětí, dětí s ADHD, aby nepřiškrtily spolužáky, což se mi stalo třikrát. Proto se asi v poslední době šíří názor, že hlavní funkcí školy není děti vzdělávat, protože si vše mohou najít na internetu, ale socializovat. Inkluze byla spuštěna nepřipravená, bez zajištění financí pro školy. Na zmenšené třídy, stavební úpravy a vybavení, ale ani na zvýšený počet učitelů a dalších odborníků nikdo peníze nedal. Navíc je tragický nedostatek asistentů a jejich plat je k pláči. 

Co si o současném školství myslíte? Ministři se v České republice často střídají a každý z nich vidí situaci jinak. Jak se podle vás změnilo, či jak pokročilo české školství od revoluce?

Střídání ministrů je normální. Horší je, že ministrem školství se často stává někdo, kdo prostě má dostat nějaký post, a jiný rezort nezbyl. A nejhorší je, když dotyčný je silně ambiciózní jedinec, který se chce politicky vyprofilovat. Místo řešení nejpalčivějšího problému, a to jsou platy učitelů a celkové podfinancování školství, vymýšlí projekty, které kromě vysávání peněz z veřejných rozpočtů přinášejí kupy řetězících se problémů. Ministryně Buzková zavedla státní maturity, ministr Dobeš se pokoušel o školné a současná paní ministryně, která se do všeho vrhla s nebývalou vervou, silnou politickou podporou své strany a vystajlovaným PR, vymyslela inkluzi a kariérní řád. Její neprůstřelné sebevědomí jakoukoli další morovou ránu připravenou na učitele a děti – ty to odnesou nejvíc – vydává za úspěch a pokrok. No, a když to nestačí, tak se prostě lže. Třeba o průměrných platech učitelů, o prospěšnosti kariérního řádu, o široké podpoře odborné veřejnosti a samotných učitelů a tak dále. Kdybychom sečetli náklady na všechny tyhle pračky peněz, mohli mít učitelé už čtyřicetitisícový plat. 

Na kariérní řád se právě chci zeptat, protože se tématu věnujete. Kariérní řád byl připraven, aby se učitelům zvedly platy. Proč takový systém podle vás nemůže fungovat? 

Nemůže fungovat, protože k tomuto účelu nebyl vytvořen. Stejně jako státní maturity neslouží ke zvýšení prestiže a kvality maturit, ale k odklánění, nebála bych se říct až k rozkrádání peněz ze státního rozpočtu. Systém, založený na nákladné byrokracii, nemůže zlepšit reálné platy učitelů. Uvědomme si, že první „vynikající“ učitelé spatří světlo světa až v roce 2022. Do té doby půjdou všechny peníze z eurofondů na úřední moloch přisátý na systém atestací a školení. Pět miliard korun minimálně, možná i pětinásobek. Národní institut pro další vzdělávání už nabírá lidi – úředníky – přestože zákon ještě nebyl schválen. Paní ministryně se zřejmě nedomnívá, že by se Senát odvážil zákon nepřijmout. Zatím jí totiž prošlo všechno, bohužel. 

Zákon, do kterého byl implementován kariérní řád, má dnes schválit Senát. Proč takový zákon tedy neprospěje? 

V podstatě jsem to zmínila. Rozhodně neřeší hlavní problém, tedy podfinancování školství a platy učitelů. Perspektiva, že všichni, kdo se začátkem příštího školního roku ocitnou ve druhém stupni, samostatný učitel, si v roce 2022 teoreticky mohou polepšit o tři tisíce, není příliš lákavá. Nejsou předem daná přesná kritéria postupového řízení, není jasné, k čemu má pedagog směřovat, podle čeho bude konkrétně posuzován, co by měl znát, umět, čeho být schopný, do jaké míry, kdo poté podmínky atestace splnil, kdo ne a proč, jako například standardy vzdělávacích programů. 

Tvrdíte, že v případě schválení takového zákona zbydou ve školách učit jen zoufalci a sběratelé papírů. Proč? 

Protože systém nastavený kariérním řádem bude extrémně administrativně náročný. Učitelé budou sbírat papíry, kolika školeními prošli, aby se stali vynikajícími učiteli, takže jejich plat by podle paní ministryně, která tvrdí, že už teď máme průměrný plat třicet tisíc korun a více, což je nesmysl a lež, dosáhl přímo závratných výšek. Pak předstoupí před atestační komisi, která papíry důkladně zváží, zohlední, jak už jsem řekla, zatím nevíme pořádně co, a pak dá ten závěrečný papír. Někdo do toho půjde, uspěje, někdo ne a nevíme, na kolik „vynikajících učitelů“ v rozpočtu bude a jak se to bude regulovat. Jestli podle toho, kolik máme skutečně vynikajících učitelů, nebo podle toho, na kolika se dohodnou ministerstvo školství, ministerstvo financí a další úřady. Docela si to dovedu představit. No a vedle nich budou ve školách učitelé, kteří si rovnou řeknou, že to nemá smysl a přestanou se snažit o cokoli, snad kromě hledání lépe placeného místa. 

Údajně jste nedostali šanci se k zákonu vyjádřit. Ve vaší výzvě na vaši podporu píšete, že „začínající učitelé budou muset nově setrvat minimálně dva roky v nejistotě, zda postoupí z prvního kariérního stupně do druhého kariérního stupně. Budou se muset podvolit administrativně náročnému procesu hodnocení ředitelem a uvádějícím učitelem a posudky od nich zásadně ovlivní jejich další učitelskou kariéru“. Jak tedy správně platit učitele, aby cítili, že jejich práce má smysl?

Tak předně, pokud mají schopní lidé ve školství zůstat a noví do něj přicházet, pak je naprosto nutné bez dlouhých odkladů zvednout tarify učitelských platů minimálně o deset tisíc korun měsíčně. Nelze čekat dalších pět let na atestace a s tím spojené zvýšení o tři tisíce. Pokud je problém nedostatek kvalifikovaných učitelů už nyní, a to je. V Praze nejsou učitelé nejen jazyků, ale ani matematiky, fyziky, informatiky a dalších oborů. Za pět let už bude pozdě. Ve školách může být převážná většina nekvalifikovaných učitelů. Ostatně to je další módní trend, že učit může kdokoli s vysokou školou. A docela klidně je reálná představa, že když bude nedostatek učitelů, uvolní se požadavky na kvalifikaci. 

Potíže s nedostatkem učitelů mají i v Německu, s pětinásobnými platy oproti našim, protože určité jevy ve školách dosáhly takové úrovně, že už to peníze nevyrovnají. Natož s našimi platy, byť podle paní ministryně (a počítané včetně ředitelských) nebývale narostlými. Velký transparent na škole v Ječné ulici „Přijmeme učitele ICT a matematiky“ hovoří jasnou řečí. Jistě by se do Prahy mohli přesunout učitelé z oblastí, kde je jich zatím dostatek, ale ti jaksi z platu nezaplatí pražský nájem. Ve světovém srovnání jsme pak někde na úrovni Venezuely, v Evropě jsou na tom hůř jen učitelé v Estonsku, pokud se nepletu. 

Co se pak týče tvrzení, že jsme se mohli jako řadoví učitelé ke kariérnímu řádu vyjádřit, tak to už je čistě virtuální realita paní ministryně. Obyčejných učitelů se neptal nikdo, kariérní řád podpořila platforma Comenius, o které netušíme, kdo či co to je, školské odbory, což je šílené, a různé asociace, které zastupují pouze samy sebe – například Asociace ředitelů základních škol, která ale sdružuje asi sto šedesát ředitelů ze čtyř tisíc. Naproti tomu výzvu senátorům, aby kariérní řád neschvalovali, kterou sestavila iniciativa pro vznik Pedagogické komory, podepsalo k okamžiku, kdy odpovídám na vaše otázky, přes sedm tisíc učitelů. 

Mají dnes učitelé vůbec nějakou motivaci k učení? Jaké jsou vaše zkušenosti? 

Myslím, že kdo si přečetl všechno, co jsem řekla dosud, chápe, že té motivace mnoho není. Je to škoda. Kantořina je úžasná, kreativní práce s živými lidmi, dětmi, mládeží, s okamžitou zpětnou vazbou, smysluplná, ale nedá se z ní žít. Což mladí zjistí nejpozději v okamžiku, kdy je třeba založit rodinu, pořídit si byt, a odcházejí. Proto zůstávají ve škole důchodci, kteří konečně mají slušné peníze, a pak je tam generace nad padesát a absolventi. Skoro úplně chybí střední generace, důvody jsou zřejmé. 

Jak vnímáte, že české školství je čím dál více politizováno? Máte s tím nějaké osobní zkušenosti? 

Osobně jsem nic nezaznamenala. Snad jen nějaké akce Člověka v tísni, na které nechodím. Ale po mně nikdo nic politického nechtěl. Snad výběr ředitelů může být ovlivněn tím, kdo je kde u vesla, nevím. 

Slýchávám od různých učitelů, že mají problémy, pokud otevřeně vyjádří svůj politický názor. Je to pravda?

Sama jsem to nezažila, ale nevylučuji, že na menších městech to může být. 

Jakou hlavní změnu by tedy naše školství potřebovalo? Co nám chybí? 

Finance a učitelé. A vůle něco skutečně podstatného změnit. O financích bylo řečeno dost a učitelů je taky dost, kvalifikovaných, s praxí. Jen jaksi nejsou ve školství. Jsou v pojišťovnách, úřadech, dělají novináře. Možná by se za změněných podmínek mnozí rádi vrátili. Protože navzdory tomu, co se říká, na pedagogické fakulty jdou ti, co chtějí učit, tedy podle mých zkušeností. Až v průběhu studia, kdy dělají semestr co semestr náročné zkoušky a začínají počítat a plánovat, změní mnozí názor. Vůle skutečně něco změnit zatím chybí naprosto a poslední vývoj to jen dokazuje. A přitom jsou ve světě uznávané školské systémy, kde je čemu se učit a co opisovat. 

Jaký je váš názor na zestátňování maturit i přijímacích zkoušek? Je to správné? 

Za mého mládí byly jak státní přijímací zkoušky, tak maturitní písemky. Ovšem tehdy se témata maturitních písemek vyhlásila rozhlasem a zbytek záležel na škole. Dnes je z toho nákladný systém vyžadující tvůrce témat, tvůrce didaktických testů, tvůrce testů přijímacích zkoušek, dodavatele tisků, korektory, dopravní systém, tým hodnotitelů písemných zkoušek, tvůrce pracovních listů, grafiky, ICT servis... a nevím co všechno. Něco tak nákladného je možné živit z rozpočtu školství, ale na platy učitelů peníze nejsou. Takže rozhodně jsem proti takto nákladnému testování. Také jsem odpůrcem povinné maturity z matematiky. Podle mého čistě soukromého názoru a životní zkušenosti, mnoho lidí, kteří jsou humanitně zaměřeni, využije ve svém životě pouze základní početní operace, trojčlenku, procenta, zlomky a trochu matematické logiky. Pokud tedy testovat znalosti z matematiky, pak bych spíše byla pro zkoušku ze všeobecných znalostí na konci základní školy, která by mohla nahradit přijímací zkoušky a na střední škole bych dala prostor, aby se žáci mohli profilovat a volit si maturitní předměty podle svých preferencí. Ať si student, který je spíše technického zaměření, zvolí technické předměty, kdo je biolog, ať dá přednost přírodovědným oborům, a kdo je humanitní, ať si volí jazyky. Představa, že milovník umění a literatury bude jednou studovat strojní fakultu je opravdu mimo mísu. Proč by tedy nemohl student střední zdravotní školy maturovat z češtiny, biologie, chemie a odborných předmětů, když plánuje jít na medicínu? Proč by student gymnázia nemohl maturovat z češtiny, angličtiny, němčiny a dějepisu, když chce jít studovat jazyky nebo politologii? Povinnou maturitou z matematiky stejně nezvedneme procento studentů, kteří půjdou studovat na technické univerzity. 

A jak vnímáte stále větší počet vznikajících nezávislých školek a škol s ohledem na rodiče, kteří nejsou spokojeni s tím, že jejich děti pasivně sedí ve školách a hltají texty nazpaměť. Co si o tom myslíte?

Domnívám se, že alternativní školy jsou vždy třeba. Vždycky bude určité množství rodičů, kterým klasické školství nebude vyhovovat, a měli by mít, kam se obrátit. Něco jiného je paušální odsuzování veřejných škol, další trend, který je nyní módní. Ovšem pasivní sezení a hltání textů, učení se nazpaměť, to je snad z F. L. Věka. A může to tvrdit někdo, kdo ve škole už dlouho nebyl. Frontální výuka, biflování, zkoušení u tabule, to už dávno není pravda. Metodické semináře běží a my se učíme za pochodu. Neurodidaktika, práce s tablety a internetovými aplikacemi, motivační techniky, moderní metodiky, prezentační techniky, vytváření vlastních učebních setů i žáky samotnými, to dneska patří k běžnému „vybavení“ učitele. Někdy je toho až příliš a děti, rozptylované mobily, počítači, hrami, by spíš potřebovaly naučit se alespoň minimálně soustředit. 

Podle mě by bylo špatné, kdyby bylo státní školství vnímané veřejností natolik negativně, že by se stalo alternativní školství téměř povinností pro dobré vzdělání dětí ze středostavovských rodin. Měl by to být spíše doplněk státního školství. Kvalitu svého školského systému by měl garantovat především stát sám. A to bez patřičného podílu HDP investovaného do školství – jsme tři procenta pod evropským průměrem – nepůjde.