Ve svém prohlášení jste v pátek uvedli, že Nejvyšší soud se svým rozsudkem postavil proti mínění soudů nižších instancí a de facto otevřel cestu k masivním finančním kompenzacím pro podnikatele a firmy, kterým během covidu ze dne na den vláda fakticky zastavila živobytí. Je rozsudek skutečně průlomový? Jak to vnímáte?

Ten rozsudek je opravdu průlomový. A to hned ze tří důvodů. V první řadě prolomil judikaturu nižších soudů, které byly o správnosti svého názoru naprosto přesvědčeny. Na vlastní kůži jsem zažil bohorovnost, se kterou obvodní soudy i městský soud žalobce přesvědčovaly, že v těchto sporech nemají šanci uspět. Navíc myslím, že řada podnikatelů to po neúspěšném odvolání již vzdala, protože neměla finanční prostředky ani nervy na další boj. A ten v té době opravdu vypadal beznadějně. Za druhé proto, že vláda krizový zákon při covidové pandemii zneužila zcela unikátním způsobem. U soudu pak argumentovala tím, že část krizového zákona, zaručující právo na náhradu škody, v tomto případě nelze použít, protože s plošnými opatřeními zákonodárce nepočítal. Fakticky tedy tvrdila, že část zákona platí a část ne. S tím pak souhlasily i soudy nižších stupňů. Nejvyšší soud dal jasně najevo, že selektivní výklad zákonů prostě takto uplatnit nelze. Za nejdůležitější ale považuji obecný význam tohoto rozsudku. Nejvyšší soud totiž konstatoval, že k zásahu do práva osob může dojít i jen tím, že někdo je nucen dodržovat vládní či ministerské opatření. Není tedy třeba ho porušit a v tu chvíli jednat nezákonně. I dobrovolné dodržování nějaké nesmyslné povinnosti by tak v budoucnu mělo být považováno za zásah do práv a svobod člověka. Myslím si, že právě tahle myšlenka najde široké uplatnění i v mnoha jiných případech.

Do jaké míry bude tento rozsudek Nejvyššího soudu počátkem dlouhého procesu mnoha sporů a nároků stovek či tisíců podnikatelských subjektů a cestou k napravení toho, co tito lidé vnímali jako křivdu?

Máte pravdu v tom, že nyní celý proces teprve začíná. Zbavili jsme se absurdního výkladu krizového zákona. Teď bude potřeba, aby každý žalobce prokázal existenci a výši škody i její příčinnou souvislost s konkrétními opatřeními. To, samo o sobě, vůbec není jednoduché. Umím si představit mnoho argumentů, jimiž vláda bude nároky dále zpochybňovat. Přesto věřím, že soudy již budou postupovat vůči lidem korektně, v souladu s právem, a nikoliv ideologicky, jako doposud. Pokud jde o to, nakolik se otevřou nové soudní spory, to je otázka. K velké části zásahů do práva podnikat v rámci nouzového stavu docházelo v první polovině roku 2020, kdy navíc neexistovaly ani žádné podpůrné programy pro podnikatele. Tehdy vzniklé nároky již mohou být promlčeny. Navíc, s účinností pandemického zákona se začal uplatňovat nový princip náhrady škody, vztahující se již jen na opatření, která soud uznal jako nezákonná. Úprava náhrady škody v pandemickém zákoně, kterou, pokud se nemýlím, do zákona prosadili Piráti, hlásil se k ní snad i poslanec Jakub Michálek, úspěšné vymožení nějaké kompenzace prakticky vylučuje.

Neobáváte se toho, že mnozí lidé a podniky už rezignovali a nebudou se chtít vysilovat dalšími soudními spory s nejistým výsledkem místo toho, aby se soustředili na své přežití? Současná krizová doba je nelehká sama o sobě…

Vymáhání práva je u nás opravdu dost náročné. Časově i finančně. U náhrady škody to platí dvojnásob. Nezapomeňme také na to, že stát v té době nabízel jakési, byť pokřivené a často zcestné, programy na pomoc podnikatelům. I s tím je potřeba při podání žalob počítat. V každém případě rozhodnutí o tom, zda se lidé u soudů bránit budou, nebo ne, je jen a jen na nich. Záležet bude i na tom, jak se soud postaví k požadavku uplatnit škodu u orgánu krizového řízení ve lhůtě 6 měsíců, kterou však lze ve zvláštních případech prodloužit až na 5 let. Myslím, že Nejvyšší soud dal přesto určitou naději, že právo přece jen ještě někdy funguje.