Minulý týden proběhl v budově Senátu seminář věnovaný desátému výročí přijetí zákona o Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR). Je co oslavovat?

Rozhodně ano, i když „dobrodružství“ fungování ÚSTRu bude dále turbulentně pokračovat. ÚSTR zaznamenává v posledních dvou letech výrazné úspěchy oproti předchozím letům. Toto srovnání je ale pouze relativní, protože předchozí léta byla plná krutých mediálně sledovaných personálních bojů.

Co je toho příčinou? Viděno zvenku to vypadá, jakoby se znesvářené skupiny uvnitř ÚSTRu dříve rvaly o „tajemství“, které nám obyčejným smrtelníkům zůstává skryto... 

Máte pravdu, ale jinak než si myslíte. To, jak je ÚSTR konstituován, jak byl založen a jak vypadá dnes, není výsledkem posledních deseti let, ale de facto dvaceti, tedy od roku 1995.

V té době ale ÚSTR neexistoval…

ÚSTR sice neexistoval, hlavní protagonisté však ano. Příkladně doktor Žáček, který byl později iniciátorem a hlavním „konstruktérem“ ÚSTRu, nastoupil do Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu počátkem devadesátých let, úřad tehdy byl součástí Policejního prezídia. Přestože to byl policejní orgán a fungoval v kauzách a dožádáních dle zákona o policii, byly mu ze strany státní správy – například archivu Ministerstva vnitra, BIS, ÚZSI, dosti házeny „klacky pod nohy“.

To se zlepšilo v roce 1995, kdy se vedení ujal Václav Benda, který měl u státní správy respekt. Ten dal ÚDV politické zaštítění. Zároveň ale bohužel přinesl „politické myšlení“. Což bylo dáno tím, že si přivedl svůj tehdejší sekretariát. Bohužel doba na realizaci významných kauz byla velmi krátká, jelikož byl zvolen senátorem, a v okamžiku, kdy se ministrem vnitra stal Stanislav Gross, který dosadil Ireneje Kratochvíla do funkce ředitele, věci začaly opět nabírat turbulentní personální vývoj.

Adam Kretschmer

A jakou to má souvislost s ÚSTRem?

Hned osvětlím. V té době docházelo k obrovským personálním čistkám, k obviněním policistů a tak dále a tak dále. Což kupodivu nemělo efekt rozdrobení kolektivu, ale jeho semknutí a využítí všech mechanismů, aby čistky ze strany vedení ÚDV nešly až tak jednoduše. Některé z těchto nástrojů, které si tehdy protagonisté osvojili, byly v následných letech použity v případě „bojů o ÚSTR“. Zároveň toto semknutí „proti společnému nepříteli“ vyvolalo krom ducha spiklenectví i sekundárně pocit „oprávněnosti“ a jediné správné pravdy. Což v případě bojů o ÚDV bylo oprávněné, ale v případě USTRu jen poškozovalo „rozběhnutí“ instituce.

Co následovalo?

Když to poněkud zkrátím a zjednoduším, tak se část zaměstnanců následně ukryla v „exilu“ v Ústavu paměti národa u Jána Lángoše a promýšlela, jak v Česku vybudovat zbrusu novou instituci. Správně usoudili, že zařazení ÚDV pod Policii ČR a služební zákon způsobují nefunkčnost a výrazně zde hrozilo i znepřístupnění pro normální veřejnost materiálů Státní bezpečnosti.

Ony nebyly přístupné?

Byly, ale musel jste vědět, co a kde chcete. De facto neexistovala pro normálního smrtelníka možnost, aby se mohl probírat materiály civilní rozvědky či Vojenské zpravodajské služby. Tyto dvě organizace vstřícností neoplývaly.

Takže podnět k založení ÚSTRu byl ze strany bývalých pracovníků ÚDV, kteří buď „byli odejiti“ nebo odešli?

Ano, přesně tak. Ale jak jim bylo později připisováno, myslím, že se většině z nich nejednalo primárně o funkce, ale o to, že si uvědomili, že zde neexistuje legislativní nástroj, který by zpřístupnil plošně dokumenty bezpečnostních složek.

Nešlo tedy primárně o to, dostat se ke „kompromitujícím materiálům“ a ty pak „mediálně“ prodat? Viz kauza Kundera?

Ne, opravdu si všichni uvědomovali, že pokud nebude nový zákon s novými kompetencemi, pak vše zůstane u bezpečnostních složek zabetonováno. ÚDV byl po roce 1998 de facto odepsán a dnes se drží jen tím, že nikdo nemá odvahu říci, že „král je nahý“ a zrušit ho.

Takže byli všichni historici a archiváři nadšeni?

Ani náhodou. Velký počet z těch, kteří jsou dnes zastánci ÚSTRu, byla dříve jasně proti, přičemž podepsali nejednu petici. Časem, když viděli, že nějaký smysl to má, změnili svůj názor a stali se z nich zastánci. Bohužel obavy, které měli, se v některých případech potvrdily.

Jaké obavy? Myslíte mediální průšvihy, viz kauza Kundera či neexistující příprava atentátu bratří Mašínů na Gottwalda?

To ani snad ne. To prvé bylo dáno nezkušeností a horlivostí příslušného historika. Spíše se potvrdilo, že samotné nadšení pro věc a pocit oprávněnosti nestačí. Je třeba jisté profesionality. Příkladně Vojenské zpravodajství vydalo své databáze Archivu bezpečnostních složek, ten je však nemohl spravovat a předal je ÚSTRu. Vojenské zpravodajství požádovalo, aby než budou zpřístupněny, aby byly zkontrolovány, jelikož mohly obsahovat údajně ještě „živé údaje“, tedy po rozhodném datu pro zpřístupnění. Vedení ÚSTRu bylo takto vyzváno celkem třikrát. Nakonec data vystavilo na webu v plné verzi i s mnoha stovkami těchto živých údajů. Naštěstí reakce Rady ÚSTRu byla natolik rychlá, že se podařilo tento frapantní průšvih eliminovat.

Čím to bylo dáno? Copak nebyl tým okolo doktora Žáčka profesionální?

No to je právě ono. V okamžiku, kdy vznikl ÚSTR, čekalo na ÚDV mnoho historiků, kteří zde byli trpěni. Ti měli za sebou velké množství zpracovaných dokumentačních spisů, velmi podrobně se seznámili s materií a již uměli „uniknout jazyku estébáckých spisů“. Byli prostě přichystání „na startovní čáře“ s obrovskou zkušeností. Stačilo jim jen vytýčit projekty a velmi brzy mohly být výsledky. Jenže krátce po vzniku ÚSTRu udělal doktor Žáček několik personálních přesunů, které toto vše zvrátily.

Chcete říci, že si pan Žáček obrazně podřízl vlastní větev?

Ze Slovenska si z ÚPN přivedl skupinu bývalých zaměstnanců, kteří tvořili velmi semknutou skupinu, která vytvořila „semknutý kruh“ okolo ředitele, a tato skupina se dostala do konfliktu se skupinou bývalých pracovníků ÚDV. Proč toto zmiňuji. Výsledky byly následně pro ÚSTR  naprosto fatální. Doktor Žáček pověřil vedením odboru dokumentace doktora Blažka (dnes stále pracovníka ÚSTRu). Ten byl a je kvalitním historikem dokumentaristou, ale přestože se snažil nastavit řízení vůči svěřeným historikům, tak pro toto bohužel neměl, jemně řečeno, diplomatický talent. Tudíž ÚSTR přišel o velkou skupinu historiků, která se rozešla do různých státních institucí. Tuto ztrátu se dle mého laického názoru ještě nepodařilo zacelit. Občas se s jejich příspěvky můžete seznámit na stránkách periodik ÚSTRu.

Vítězná skupina se ještě více semkla, což ji vydrželo i po „prohraném“ souboji o Daniela Hermana, kdy jednak odešla na Ministerstvo kultury, například dříve velmi blízký spolupracovník ředitele Hermana a nyní náměstek člena vlády Patrik Košický. Mimochodem jeden z mála cizinců, o němž mimořádně rozhodla vláda při získání českého občanství (ve zdůvodnění snad bylo, že je důležitý pro chod státu), či René Schreier, který má v gesci veškeré finance coby náměstek ministra kultury, ale ještě před svým působením v ÚSTRu pracoval jako velitel první roty Čestné stráže Posádkového velitelství Praha. Druhá skupina v čele s doktorem Žáčkem se usadila na  Ministerstvu obrany, kde obsadila odbor pro válečné veterány, primárně oddělení osvědčení třetího odboje.

To bylo vše?

Personální převraty hned v počátku vzniku ÚSTRu byly jen úvod. Nejspíše v dobré víře, došlo k takzvané hromadné digitalizaci. To, že se ještě dlouho bude Archiv bezpečnostních složek  (ABS) touto kupou digitalizátů zabývat, je primárně v tom, že digitalizace a následný popis těchto digitalizátů probíhal pod taktovkou – sice neformální – jednoho pracovníka, o kterém platilo, že „na co nepřišel sám, to bylo špatně“. Takže až po letech vznikly funkční normativy pro digitalizaci a manipulaci. Nebýt neuvěřitelného nasazení pracovníků ABS, kteří se ex post snaží v této kupě dat udělat pořádek, nebyly by v současné době v E-badatelně zpřístupněny tři miliony skenů, ovšem ze zhruba 33. Jenže zde byla i velmi podivná sekundaria majetkové povahy.

Jaká?

V době nástupu doktora Pernese, který vystřídal doktora Žáčka, byl již připraven projekt na směnu všech objektů ÚSTRu v Praze za objekt takzvané Modřanské Microny, což je vybydlený mrakodrap stojící u Vltavy. Jakkoliv se to jevilo zvenku jako výborný nápad, tak při bližším ohledání se ukázalo, že například budova ÚSTRu v ulici Na Struze (tedy za Národním divadlem) byla oceněna na hodnotu luxusnějšího 3+1, či že po přesunu do Microny nejsou alokovány žádné mimořádné peníze na její rekonstrukci. Mimochodem, dům má 13 pater, cena rekonstrukce by šla do několika stovek milionů. O důvodech této operace se můžeme jen dohadovat. Osobně si myslím, že toto bylo jedním z důvodů odstranění doktora Pernese, který tento handl zastavil.

Myslíte toho ředitele, který byl obviněn z plagiátorství?

Ano toho, na kterého média pořádala lynč svou formou a urputností zcela v duchu padesátých let. Jednou se tato kapitola v dějinách ÚSTRu bude nazývat „Pernesiáda“, neboli použití mediálně-politických ataků proti nepolitickým osobám. To, že je obviněn z plagiátorství, media papouškovala jako o život, ale to, že Akademie věd toto obvinění vyvrátila, to již neopakoval nikdo. Ale také proč? Když byl na nátlak vybraných politiků – však oni vědí – odstraněn z funkce.

V tom se také dost angažovaly odbory ÚSTRu, že?

Ano, de jure odbory. Ale osobně jsem přesvědčen, že odbory mají mít něco společného s prací. Ale abych nebyl nespravedlivý, ani v „odborových skupinách“ nebyla situace úplně přehledná, takže lidem mohl zůstat z této šarvátky mediální obrázek demonstrujícího pana Vodrážky – jenž sám sebe charakterizuje jako teoretika filozofie chaosu – jak stojí na schodech ÚSTRu s plastovými ňadry a s transparentem na happeningu proti nové Radě ÚSTRu. Pikantní je, že byl oceněn coby účastník III. odboje. Nezasvěcený pozorovatel by mohl mít dojem, že se spíše jedná o praktika chaosu a moc by bylo zajímalé, za co dostal to ocenění, zda to nebylo zase za nějakou demonstraci na nějakých jiných schodech. Ale to se jen dohaduji.