Pane doktore, vnímáte po třiceti letech tu současnou roční covidovou etapu jako fatální historický zlom?

Já bych možná nepoužil to slůvko fatální, ale domnívám se, že určitý předěl to v každém případě je. A ta situace vede lidi k tomu, aby hledali jiné cesty, jak přežít, jak se adaptovat a jak uspět.

Mě například fascinuje, jak se dnes rozšiřuje internetový obchod nebo on-line výuka, která už je na takové úrovni, že podle mě může být do budoucna zárodkem individualizace výuky jednotlivých dětí.

Takže na jedné straně vidíme, že ta doba je spojena s řadou útrap, trýzně a překážek – na druhé straně je to i podnět k různým inovacím a cestám. Paradoxně to může v tomto směru posunout lidstvo dál.

Vezměme si třeba období třicetileté války nebo první či druhé světové války, které bylo vždy spojené s obrovským rozvojem a rozmachem techniky, a tedy s pokrokem.

Pane doktore, z čísel, která jsou nám denně předkládána, se zdá, že covid konečně slábne. Co nám po něm v české společnosti zůstane a jak byste tedy charakterizoval tu současnou atmosféru v české společnosti?

Víte, já jsem původním povoláním zdravotník, takže je mi jasné, že dokud většina té populace nebude proočkovaná a nezíská imunitu, tak si musíme prostě zvyknout, že ta nemoc, to nebezpečí tady bude přítomné.

Mě osobně zaráží, kolik lidí se chová neukázněně. A zase to spěje k tomu falešnému pocitu vítězství jako vloni v létě, kdy jsme se chovali, jako že je po všem – ale v září pak přišla další vlna. Takže chybí mi tam trochu víc té osobní zodpovědnosti každého z nás. A to budou také ty jizvy, protože se ukáže, které skupiny jsou schopné se chovat zodpovědně a u kterých tato vlastnost nebo schopnost většinou úmyslně absentuje.