Zdá se, že generál Karel Řehka má poněkud smolné dny. Nejprve se proflákl jeho dopis, že nemáme peníze na německé tanky Leopard 2A8, což bylo okamžitě ze strany ministryně Jany Černochové vehementně vyvraceno. Teď se objevila informace, že by se snad měl stát bezpečnostní hrozbou. Nejde o signály, že se jeho pobyt v čele generálního štábu krátí? Takže obligátní otázka: „Copak je to za vojáka?“
Hned na počátku si ujasněme jednu věc. Karel Řehka je voják, což se o některých dalších generálech a plukovnících Armády České republiky (AČR) říci nedá. Karel Řehka úspěšně absolvoval americký výcvikový kurz příslušníků speciálních jednotek Rangers. To je nepředstavitelně náročný vojenský výcvik, kde se jeho adeptům při nástupu říká: „Pokud dokážete úspěšně absolvovat tento kurz, nikdy již nebudete muset nikomu nic dokazovat.“ Z tohoto hlediska můžeme generála Řehku označit za vojáka par excellence.
Dobře, nemám námitek. Ale je absolvování takového kurzu dostatečným důvodem, aby se dotyčný stal náčelníkem generálního štábu?
Trefil jste hřebíček na hlavičku, ale musíme se na celý problém podívat poněkud šířeji. Z historické perspektivy. Nejprve tedy z té kratší, srovnáním posledních sedmi náčelníků. Generálové Šedivý a Štefka absolvovali významnou část své vojenské kariéry ještě v Československé lidové armádě (ČSLA), v roce 1989 oba veleli pluku. Tankovému pluku v Týně nad Vltavou Šedivý a motostřeleckému pluku v Bratislavě Štefka. Kromě standardního vzdělání měli oba za sebou standardní, ač poněkud zrychlenou kariéru.
Pozdější generál Šedivý velel tankové rotě a tankovému praporu, byl zástupcem velitele a velitelem tankového pluku. Pozdější generál Štefka velel motostřelecké rotě, byl náčelníkem štábu praporu i pluku, velel motostřeleckému pluku. Uvědomme si, že v roce 1989 měl tankový pluk devět tankových a jednu motostřeleckou rotu, tři dělostřelecké baterie, protiletadlovou baterii, průzkumnou, ženijní, spojovací a chemickou rotu, tedy celkem osmnáct bojových rot. Motostřelecký pluk měl v té době celkem dvacet bojových rot. Oba pluky tedy byly silnější než naše dnešní jediná mechanizovaná brigáda. Oba dotyční v této struktuře prošli všemi potřebnými velitelskými či štábními stupni. Následně oba veleli brigádě a působili ve vyšších velitelských strukturách, než byli postaveni do čela generálního štábu.
Jejich následovníci na tom byli ohledně velitelské praxe mnohem hůře. Generál Picek byl spojovací technik. Žádné vševojskové jednotce nikdy nevelel. Generál Pavel odvelel výsadkovou rotu a pak velel brigádě speciálních sil. Generál Bečvář byl velitelem raketové baterie a poté přešel k vojenské policii. Teprve generál Opata byl opět „trupiér“, velel tankové rotě a tankovému praporu. Dále velel jednomu z praporů a poté celé brigádě rychlého nasazení.
A generál Řehka velitelskou praxí dosti kopíruje generála Pavla. Velel výsadkové rotě a speciální skupině. Ze sedmi náčelníků generálního štábu od roku 1998 tak máme tři klasické „trupiéry“, dva elitní výsadkáře, jednoho technika a jednoho dělostřelce, který přešel k vojenské policii. Rotu, základní jednotku jich odvelelo šest, ale standardní prapor pouze tři. Velitelskou praxi na úrovni bývalý pluk, tedy dnešní brigáda, měli ve svém portfoliu také jen tři.
Chcete tím naznačit, že náčelník generálního štábu by měl být, jak říkáte, „trupiér“?
Považuji takovou praxi za základní předpoklad. Samozřejmě spolu s příslušným teoretickým vzděláním. Armáda je hierarchická. Velitel každé jednotky měl a má plnou odpovědnost za ni jako takovou, tedy za všechny své podřízené. Bez ohledu na skutečnost, zda jde o četu či rotu, prapor či pluk, tedy brigádu, případně o celou bojovou složku. Ostatně to poslední vychází z funkce náčelníka generálního štábu.
Kromě příslušného vzdělání a vrozených či získaných schopností potřebujete také zkušenost. Tu nelze získat jinak než velitelskou praxí, přičemž se nevyplácí nějaké stupně v hierarchii vynechávat. Pyramida se musí zdolávat odspodu po jednotlivých úrovních. Pokud vás nějaká neviditelná ruka protekce přenese přes jeden či více stupňů, vaše zkušenost bude neúplná a hrozí, že se kvůli tomu nevyvarujete chyb.
Rozumím. Lze ale stanovit, který je ten magický velitelský stupeň, jehož vynechání se může stát problémem ve vyšší funkci?
Podívejte, zde je možné vycházet pouze ze starších zkušeností a rozdílů mezi aktivními a záložními důstojníky. Takzvaní špagáti byli v ČSLA připravováni hlavně na funkce velitelů čet, ovšem s tím, že v případě potřeby by měli zvládnout velení roty. To byl prostě pro záložního důstojníka strop. Aktivní důstojníci veleli po absolvování školy krátce četě – někteří tento stupeň vynechali – a hlavně rotě. A zde se ukázalo, zda mají na to, stát se veliteli. Kdo velitelské schopnosti prokázal, převzal prapor, kdo ne, šel do ostatních funkcí.
Právě prapor byl oním základním prubířským kamenem, jenž ukázal, zda jste schopen velitelsky zvládnout jednotku a odpovědnost za ni. Jen ti nejlepší velitelé praporů se stali veliteli pluků, tedy brigád. Jen ti nejlepší velitelé pluků, tedy brigád, dosáhli generálských hodností. Jen ti nejlepší mezi generály se mohli ucházet o funkce nejvyšší. A jen ti nejlepší náčelníci generálního štábu si mohou dovolit vhodit na váhu nezpochybnitelnou kompetenci a prosadit svoji vizi bez ohledu na nějakého politického kariéristu v pomíjivé a snadno směnitelné roli ministra. Nebo neprosadit a odejít ze své funkce se ctí a vědomím, že následné akce zvítězivšího politického kariéristy přijdou daňové poplatníky velmi draho.
Mohl byste to poněkud více konkretizovat?
Samozřejmě. Československo mělo dvakrát za své existence armádu, řekli bychom v zenitu, tedy na onom pomíjivém vrcholu. Poprvé to bylo koncem léta 1938, kdy byla naše armáda z hlediska vojenské síly přibližně na pátém místě v Evropě. Podruhé to bylo koncem jara 1989, kdy se nacházela na devátém až desátém místě. V prvním případě byl náčelníkem hlavního štábu generál Ludvík Krejčí. Ten měl velitelskou praxi na stupni rota a prapor během světové války, na stupni pluk a divize během ruské občanské války, v meziválečném období velel divizi a zemskému velitelství, absolvoval Vysokou válečnou školu v Paříži.
Ve druhém případě byl náčelníkem generálního štábu generál Miloslav Vacek. Jeho velitelská praxe byla sice mírová, ale velel rotě, praporu, pluku, divizi, armádě a vojenskému okruhu, absolvoval Akademii generálního štábu v Moskvě. U obou se tedy snoubilo potřebné vzdělání, prokázaná schopnost a kompletní velitelská zkušenost.
To je ale historie. Domnívám se, že uvedené skutečnosti nejsou přenosné…
Myslíte? V obou letech jsme o ono místo v pořadí soupeřili s Polskem. Obyvatel Polska bylo dvakrát tolik co obyvatel Československa, mohli tedy postavit do pole více vojáků. My jsme je však měli lépe vyzbrojené. A dnes?
Ano, Polsko má nyní čtyřikrát více obyvatel než my, ale nepoměr v ozbrojených silách je řádově výraznější. My doufáme, že dáme dohromady jednu takzvanou těžkou brigádu. Poláci nyní stavějí již pátou takzvanou těžkou divizi, což je dohromady patnáct oněch našich těžkých brigád. Jsme schopni jim konkurovat snad jen v počtech generálů a plukovníků. Asi bychom vysoké funkce oněch pěti divizí a patnácti brigád dokázali lidmi s generálskými a plukovnickými hodnostmi obsadit. U většiny z nich by se však již po několika minutách ukázalo, že ji nejsou schopni zastávat. Chybělo by jim vzdělání, schopnosti i zkušenosti. Nebo si myslíte, že například plukovník se zkušeností velitele družstva by mohl velet oné těžké brigádě?
Asi ne, ale k čemu vůbec takové plukovníky a generály máme?
To se ptáte mne?
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jan Rychetský