Rendo, vy máte kořeny na Slovensku, co říkáte na aktuální situaci u našich sousedů?
Ano, otec byl Slovák a mám tam část rodiny, ale i řadu přátel. Situace u našich slovenských bratrů je pro mě poněkud nepřehledná až chaotická. Tam by snad stálo za to jen říct, co jste si zvolili, to máte, tak na to nenadávejte. Na druhou stranu, ne všichni takto volili. To, že je tam teď vedení státu takové, jaké je, bylo jasné už po atentátu na premiéra Fica. Prostě si asi řekli: A teď vám to teprve ukážeme.
Akce prostě vždy způsobuje reakci. Já osobně jsem velkým odpůrcem jakéhokoli násilí. I když je politik, který se mi nelíbí, nemám ho rád, nevolil jsem ho, tak ale nebudu na něj ani sprostě křičet, ani házet vajíčka, rajčata, a už vůbec ne na něj střílet. Nehledě na to, že jen zoufalec se rozhodne použít jakoukoli zbraň na kohokoli, natož pak kvůli jeho odlišnému politickému nebo náboženskému či jinému názoru. To je barbarství a nevyřeší to nic! Jen to ještě víc přiloží pod kotel.
To, že má nyní Slovensko, respektive jeho představitelé, evidentně lepší vztahy s Ruskem, je evidentní. Co za tím je, zda opravdu jen diplomatická snaha urovnat ten ukrajinský konflikt, nebo jsou za tím jiné obchodní či politické zájmy, to nechci hodnotit. Situace na Slovensku je ale natolik chaotická, že dokonce řada herců tam nechce jezdit hrát na zájezdy, protože se obávají, co vše se tam může stát, a třeba by se nějakou dobu nemuseli dostat zpět. To jsou tedy jejich slova.
Nemyslím si, že by to bylo tak dramatické, ale kdo ví? Osobně bych se nechtěl klonit k východu, ale on ani ten západ nám neukazuje zrovna vlídnou tvář. Podívejte se, co šíleného se děje třeba v Německu.
Psali jsme:
Co máte konkrétně na mysli?
Mluvil jsem s mnoha lidmi, od kamarádů, spolužáků, co tam žijí, rodiny přátel, po některé umělce, ale třeba tam znám i pár lidí v komunální politice. Jsou zděšení, co tam mnozí migranti dělají. Extrémní nárůst kriminality, šílené násilí, několikrát týdně se tam vraždí. Minulý týden jsme byli s kamarádkou herečkou, která tam už roky žije, na večeři, a když jsme ji pak po Praze doprovázeli na hotel, říkala, že se těmi ulicemi nebojí jít ani sama večer. Ale u nich v Německu, v Düsseldorfu, by takto sama rozhodně nešla. Že bezpečnost je tam teď to poslední, na co se dá spolehnout. To je přeci děsivé!
Co na to EU? Nic! Policie je tam, až na výjimky, bezmocná. Nebo ta nadřazenost pravověrných muslimů, kdy ze zdí ve školách sundávali kříže a pomalu nutili spolužáky i učitele, aby si lehali na koberečky a modlili se k Alláhovi. Pardon, no kde to jsme? Ano, můžeme taky říct – můžou si za to sami, protože miliony migrantů z východu vítali s otevřenou náručí. Ale za tohle může hlavně EU a Brusel, který neudělal vůbec nic pro to, aby se tohle nedělo. Nejenom paní Merkelová, kterou tedy stále řada našich politiků i médií velebí, její politika, ale i politika Bruselu, způsobuje rozvrat Evropy. Stačí se podívat i na situaci ve Francii. Kdo byl v posledních letech v Paříži, vám potvrdí, že se to strašně změnilo a mnozí se tam už nejenom po setmění bojí.
Vím, že velmi rád a často jezdíte do Rakouska. Jak tam vidíte současnou situaci?
Mohou Němci přestat cítit vinu za své rodiče, prarodiče a praprarodiče, jak jim radí Elon Musk?Anketa
Ale dneska? Stačí se podívat do jejich denního tisku nebo do policejních svodek a zjistíte, že každý týden se jen ve Vídni stane několik přepadení nebo vražd, kdy až 95 % pachatelů pochází ze Sýrie, z Afghánistánu či z nějaké africké země. Proč tohle někdo dopustí?
Já jsem člověk velmi svobodomyslný, a jestli je někdo bílý, černý, žlutý, modrý, tečkovaný, je mi to úplně jedno. Nedělám rozdíly. Ale co mi vadí, je to, když se někdo – kdokoli „na návštěvě“ – chová jako hulvát a zmetek.
My Češi, tedy přesněji řečeno Čechoslováci, jsme před rokem 89 byli také v některých zemích coby migranti, na návštěvě…
Ano, právě na to narážím! Když Čechoslováci za totality emigrovali do Rakouska, Německa nebo dalších zemí, ještě rok dva tři poté museli sekat latinu, hlásit se na úřadech. A i když pak dostali povolení k pobytu, měli dobrou práci atd., ale když udělali nějaký, byť jen menší přestupek, hrozilo, že je vyhostí, nebo je i vyhostili. Znám případ mého bratrance, který v roce 1988 jel coby člen fotbalového týmu z Žiliny do Vídně a už tam s dalším kamarádem zůstali. Jak strašně to měli těžké. Jak ještě rok poté, co už měli i byt, práci a hráli za tamní tým, se na ně pohlíželo stále jako na migranty. Nenapadlo by je, a to byli mladí dvacetiletí kluci, se tam chovat nějak špatně.
A podívejte se, co migranti provádějí v Evropě dnes? Už ti náctiletí! Myslím si, že tohle je špatně a že je to jen – možná, někým? – řízená cesta, jak dokonale rozvrátit Evropu a narušit její stabilitu.
Psali jsme:
Jak to tak popisujete, zní to dost hrozivě. Ale co s tím?
Především Brusel a celá ta slavná EU by se měla snažit tenhle zoufalý stav hodně rychle napravit. Jenže bruselské politiky a úředníky absolutně nezajímá, co s těmi zeměmi bude. Ty zajímá jenom to, aby se tam jedno či dvě období udrželi, aby měli naprosto luxusní příjmy, a pak díky tomu i luxusní důchody. Poté se třeba přestěhují někam mimo Evropu nebo do Švýcarska, jak to ostatně pár z nich už udělalo, a mají svůj klid ve stylu po nás potopa!
Naše země, díkybohu, je malá a pro ty velké migrantské skupiny nezajímavá. I co se podpory ze strany státu týče. Co mi ale vadí, je to, že tu jsou lidé, kterým se opravdu nemálo pomohlo, což je bezpochyby dobře, ale oni se už o sebe dokázali dobře postarat sami. Přitom však stále berou slušné příspěvky od našeho státu. Znám dokonce osobně několik případů, kdy ženy migrantky vydělávají ve své profesi 50-60 tisíc měsíčně, mají skvělé bydlení, auto a opravdu se nemají špatně. I tak ale měsíčně stále dostávají od státu jakousi podporu 10.000 korun. Ptám se proč? Proč na ně neplatí stejné zákony a nařízení, včetně třeba technické kontroly automobilů a podobně, jako na všechny ostatní občany?
Proč, když například invalidní důchodce, který si svou nemoc nezavinil a nemá možnost si vydělat další peníze, se dostane do životní nouze, protože mu třeba domácí zvýší nájem, jde na úřad žádat o příspěvek, si připadá jak obtížný hmyz? Řeknou mu buďto: Máte vše, co máte mít a víc nedostanete. Anebo doložte nám tohle a tohle a ještě tohle, a pak uvidíme. On pak dostane třeba 600 nebo 1200 korun jako příspěvek na bydlení. Žebračenku, o kterou se musí doprošovat a vyřídit x papírů k tomu. To je v pořádku? To není nic jiného než opačná diskriminace, a je to nesmírně ponižující!
Co na to ti všichni politici napříč politickým spektrem, kteří tvrdí, jak strašně jim jde o občany, a co vše pro ně udělají? Nic! Je jim to fuk! Zcela upřímně, tak je to u nás, ale bohužel i v řadě dalších zemí okolo.
Fotogalerie: - Sněmovna a interpelace
Vraťme se ještě k tomu Slovensku. Vy dlouhá léta pracujete v kultuře. Zajímalo by mě tedy, co říkáte na vystoupení českých herců, konkrétně Ivana Trojana a Bolka Polívky, na demonstracích na Slovensku? Kritici mluví o tom, že tím v podstatě „zneužívají“ svou popularitu, a také, že by se neměli plést do věcí cizího státu…
Já nevím. Upřímně si myslím, že je to trochu zbytečné. Ano, každý má svaté právo na svůj názor a měl by ho mít možnost sdělit. Pokud ho sděluje slušně, nikoho neuráží, nedehonestuje nebo někoho vyloženě nenapadá. Ona ta svoboda v tomto ohledu má taky své hranice.
Co se herců týče: Já si jich hluboce vážím, zvlášť těch vámi jmenovaných, jsou to skvělí herci a osobnosti. Jasně, že se jim nelíbí některé věci nebo i kroky slovenské paní ministryně kultury, to je i pro mě trochu zvláštní situace a osobnost, která se nechová tak, jak by se správný politik, zvlášť ministr kultury, měl chovat. Její vystoupení, reakce a podobně jsou často přes čáru, stejně jako třeba výstava jejího jednoho obrazu na bratislavském Hradě. To bylo zbytečné. Nad tím se člověk asi musí pousmát. Stejně jako úprava hymny, kdy třeba původní záměr mohl být asi dobrý, ale výsledek je, že 90-98 procent Slováků (ani Čechů) nerozpozná tu změnu v tónině či v jiné hudební formě. Přitom to stálo takové peníze. Proč? Slova zůstala, melodie taky, tak proč něco měnit jen pro nějakou zálibu někoho? Ty peníze se daly rozhodně využít lépe.
Na druhou stranu si myslím, že čeští umělci a občané by si měli řešit hlavně situaci v Česku, slovenští občané situaci na Slovensku. Samozřejmě jsme kdysi byli jedna země a možná mnozí cítí jakousi bratrskou potřebu podpory. To je asi pochopitelné. Ale stejně to za a) ani pan Trojan, ani pan Polívka nevyřeší, a za b) tahle jejich vláda nebo další jiná si z jejich vystoupení rozhodně nic dělat nebude. Stejně jako kdyby slovenští umělci jezdili protestovat a řečnit k nám. Udělá ten ministr, premiér nebo prezident něco jiného jen proto, že tenhle herec nebo zpěvák s tím vyjádřil nesouhlas nebo něco tvrdě zkritizoval? Neudělá. Nezapomínejme, že drtivá většina politiků si jde tvrdě za svým a názor občana (kdekoli) je pro naprostou většinu politiků úplně na vedlejší koleji.
Možná si někteří umělci opravdu myslí, že tím, že se k určité věci vyjádří, něco změní. Jde přece jen o známé osobnosti, které mají mnozí lidé rádi, třeba k nim i vzhlížejí...
Myslet si to můžou, ale realita je přeci úplně jiná. Myslet si, že když budu někde prezentovat silácká hesla a řeči, že tím pohnu zeměkoulí? No, nepohnou. Není to o tom jen nečině přihlížet, ale velká většina lidí – a je to velmi smutné zjištění – má stále umělce za „komedianty“ a jaksi zbytečný druh profese. A to pozor, i ti, kteří pak chodí do divadla nebo se koukají na ty umělce v seriálech. Mnozí nechápou, že herectví je vážně dřina. XY hodin denně zkoušky, v českých muzikálech třeba všechny zkoušky a často i první premiéru dělají zadarmo. Jsou to měsíce dřiny, hodiny učení, a pak se to třeba hraje párkrát. Občas se i stalo, že premiéra byla zároveň i derniérou.
Nebo se to i hraje měsíce a roky, ale pak ten umělec nedostane půl roku či rok dva žádnou jinou nabídku, a musí z něčeho žít. Nicméně je to jistý druh „podnikání“ a živnostníka podnikatele v jiném oboru se taky nikdo neptá. Taky se musí postarat sám o sebe. Stát se neptá, zda máte z čeho zaplatit osm či víc tisíc měsíčně za sociální a zdravotní pojištění. A když pak onemocníte nebo chcete mít týden dva dovolenou, kde na to vezmete. Politici mají plně hrazenou i nemocenskou, ale živnostníci ani umělci, pokud nejsou v angažmá, rozhodně ne!
Takže bych tu energii vynakládal tedy – spíš než na politiku – na tu kulturu. Třeba pro zlepšení situace a postavení umělecké sféry. Tak jak to bylo za covidu, kdy stát i různé kvazi odborné instituce a asociace naprosto selhaly a nebýt tenkrát iniciativy Kulturní sféra, kde byli skvělí mladí lidé z kulturní oblasti jako Lukáš Vilt, Karolína Skrčená, Petra Horváthová a další, kteří opravdu začali jednat s politiky, vymohli pro mnohé umělce, ale i pro profese v uměleckém směru, osvětlovače, zvukaře, techniky a další/ opravdu hodně! Nejenom informace, které neměli, ale hlavně to, aby politici vůbec řešili, co s tím, když nemůžou vykonávat svou profesi, a aby dostávali i oni nějaké odškodné kvůli „překážce v práci“, což lockdown a další opatření byly. Kdyby tohle oni neřešili, tak by asi nedostal nikdo nic.
Takže bych spíš tu energii věnoval tomu, jak tedy s uměleckou profesí nakládat v případě krize, nějaké neočekávané situace nebo třeba v případě, že umělec vážně onemocní, má úraz, zestárne, přestane pracovat a nemá rodinu nebo příbuzné. Co s ním dál. Tady vidím velký smysl toho, jak se o ty, kteří doposud lidi bavili, přinášeli jim radost, postarat. Vtipné je, že za všech režimů a vlád se politici rádi s umělci fotí, kamarádí, chodí na premiéry, derniéry, festivaly. Ale málokterý z nich pak, když je něco nutné pomoct, pro ně taky něco fakticky udělá.
Psali jsme:
Celkově tedy, měli by, podle vás, být umělci určitou „hlásnou troubou“ národa, co se politiky týče? Nebo mají pravdu ti, kteří jim vzkazují „ševče, drž se svého kopyta“?
Umělci by určitě neměli být nějakou hlásnou troubou. Jejich názor, pokud jej chtějí sdělit, by ale měl být slyšet. Zvlášť co se jejich profese týče. Stejné je to u lékařů, zdravotníků nebo třeba zemědělců. Jsou na to ale stále věčně rozdílné názory. Ale paradoxně od celé řady samotných herců a zpěváků jsem slyšel – umělec by měl dělat svou profesi a neměl by se starat o politiku ve smyslu demonstrací, pronášení hesel a podobně. Herec má hrát a rozdávat radost nebo nějaký dojem, proto na ně lidi chodí. Jakmile je jakýkoli umělec spojený s jakoukoli partou politiků, není to nikdy dobře. Ani pro jeho vlastní energii.
Na druhou stranu, nemůžeme nikomu upírat právo na to, se svobodně vyjádřit. Umělci jsou ve většině duše křehké, taky ovlivnitelné, protože často mají duši dítěte, nebo naopak duši poety. Politika je sakra tvrdý byznys! A že to byznys je, o tom snad nikdo nepochybuje. Proč je taky vždy, ať už na komunální nebo na té nejvyšší největší úrovni, zájem o resorty, kde se rozdělují peníze a zakázky? Proč asi? Ať si každý odpoví sám. Je to byznys a je to hra s lidmi a „pro lidi“.
Politici jsou vlastně taky takoví herci – někteří špatní, někteří lepší. My bychom měli umět rozeznat, zda je to na Oscara, nebo na Zlatou malinu (smích). Nicméně, umělec by se neměl nechat strhnout, moc rozptylovat a ovlivňovat tím, zda je u vesla Fiala, Kalousek nebo Babiš nebo růžový trpaslík, ale zda se lidi v sále nebo u obrazovky baví nebo přepínají, protože je to nudí. Myslím si, že nikomu z těch, kteří se hluboce angažují do politiky nebo se extrémně o politiku zajímají, není lépe než tomu, kdo to nechává někde za oponou. Naopak ten, jenž se tolik angažuje, v klidu často ani nespí, visí pořád na sítích a stále ho – nebo ji – něco drásá a trápí. Chtěl/-a by změnit svět, ale ten vážně nezmění.
Jak se díváte i 35 let po revoluci na neustálé srovnávání toho, že někdo byl kdysi takzvaně „prorežimní“ či dokonce ve straně, a někdo je teď ten pravověrný demokrat. Není to už trochu takříkajíc out?
Je! A je to nesmysl. Za prvé, co měli ti herci, zpěváci a další dělat? Dělali to, co nejlépe uměli – hráli a zpívali. To dělali už roky předtím. A pak, zcela na rovinu, víte vůbec, kolik herců i zpěváků, a někteří z nich stále ještě žijí, byli členy strany nebo dokonce spolupracovali s StB, ale dnes se tváří jako boží umučení a tvrdí, jak jim „ti komunisti strašně ubližovali“? Přitom šli z role do role, vydělávali na tu dobu velmi slušné peníze, tedy rozhodně daleko větší než běžný občan tehdejší ČSSR.
Mně vůbec nevadí a neřeším, že byl tehdy někdo ve straně. Pokud neudával, neubližoval záměrně druhým, tak se to dalo logicky pochopit. Nikdo totiž nechodí v botách těch druhých, neví, co za tím bylo, zda mu někdo třeba v divadle nebo v televizi vyhrožoval ve stylu – „hele, buď podepíšeš a vstoupíš, nebo si už nikdy nezahraješ a tvoje dítě se nedostane ani na zemědělku“. Takových bylo hodně.
Mně ale vadí ti, kteří se měli dobře tehdy, nic je netížilo, mají se dobře dnes – a já jim to ze srdce přeju – ale kteří stále tvrdí, jak se tenkrát měli strašně špatně a jak trpěli. Kdyby se měli tak strašně špatně, tak nemohli přeci vystudovat ani vysokou školu! Kolik šikovných, nadaných lidí se na vejšku nedostalo? Protože rodiče, prarodiče nebyli ve straně či oni nebyli svazáky atd. Nikomu nezazlívám, jak žil před rokem 89. Na tohle by se už každý měl konečně vykašlat. Ale ať ti lidi dnes nekřičí, jak to bylo strašné a jak trpěli. Netrpěli.
Nebyli jako Marta Kubišová, Kamila Moučková, Karel Kryl nebo pár dalších umělců, kteří skutečně nemohli nic. To jsou u mě hrdinové té doby. Lidi, kteří si vybrali buď – anebo. Ale celá řada lidí, kteří nebyli takovými hrdiny, byli jimi zase jinak. Jen o tom nemluví a nevykřikují do světa.
Psali jsme:
Každá doba má své. Pokud vím, i vaše rodina si s minulým režimem dost užila…
Jsem z rodiny, kde byli dva kněží – ze strany matky i ze strany otce. Ani jednoho jsem bohužel nepoznal. Byli to prý ale skvělí, moderní, inteligentní pánové, žádní tmáři. Už to o sobě stačilo, aby člověk neměl zrovna ideální kádrový profil. Paradoxem je, že můj děda byl vlastně politický vězeň. Strávil skoro šest let ve třech koncentrácích. Jen proto, že s kamarády na začátku války vylepoval protinacistické plakáty. Udala je Češka, mj. manželka českého generála.
Děda byl v Terezíně, pak v Mauthausenu, v Osvětimi, v Buchenwaldu. Zažil šílené hrůzy! Přišel tam dokonce o prst a celý zbytek života měl podlomené zdraví. Mlátili je tam tak, že mu prst uhnil. A paradoxně byl mezi nimi německý/nacistický doktor, lékař, který tam byl s nimi jako spoluvězeň. Něčím se provinil, a tak ho dali mezi ně. Ten mému dědovi, jakož i dalším desítkám z nich, pomohl nebo zachránil život. Toho doktora pak taky osvobodili jako jediného, protože všichni dosvědčili, že ač původně nacistický člen, pomohl mnoha lidem. Děda dostal otravu a za živa mu musel ten doktor prst potají uříznout! Čtyři další ho drželi, dali mu dřevěný roubík do pusy, aby nemohl křičet, a ten doktor to nějakou pilkou uřízl, zašil nějakou nití, pak vydezinfikoval. Musela to být ukrutná bolest. Kdyby na to dozorci tehdy přišli, zastřelili by je všechny! Přežil to, osvobodili je pak Američani. Vyprávěl mojí mamce i své ženě, mé babičce, ty hrůzy, které prožil. Dodnes máme schované dopisy, ale i jeho jakési vyznání toho, co tam prožíval. Vrátil se a umřel pak až v osmdesátých letech na rakovinu. Užil jsem si ho velmi málo.
Nicméně, to vše říkám proto, že pak děda v padesátých letech prohlásil ve škole, kam jeho dcera, moje mamka chodila, že je to „jak za Hitlera“. A ona se už nesměla dostat na vysokou školu. A celý život za totáče jsme byli docela perzekvovaní. Když jsem byl malý kluk, byly mi necelé tři roky a nemohli jsme dostat jiný byt než IV. kategorie, tak otec začal držet na protest proti tomu hladovku. Napsal to vedení KSČ oficiálně, a tak ho asi za tři dny unesli estébáci přímo z práce do Dobřan. Chtěli z něj udělat blázna. Až když mamka s babičkou napsaly Husákovi a přes jednu známou do rakouských novin a začal se o to zajímat rakouský tisk, pak se o to tehdy začala zajímat i rakouská televize, věci se pohnuly. Soudruzi se docela lekli. Byla to 80. léta, už ne padesátá ani sedmdesátá. Pro otce si mamka jela do Dobřan sama. Udělala prý neskutečný humbuk a říká, že se dodnes diví, že ji tehdy nezavřeli. Pak naši dostali asi za tři měsíce byt, protože se soudruzi tehdy báli té mezinárodní ostudy. Otec měl velmi nemocné ledviny, dokonce kvůli tříleté špatné léčbě jistým MUDr. H. z Českých Budějovic, který kolem něj chodil a říkal, my odborníci na vás nic neshledáváme. No, dostal tuberkulózu močových cest. Otec močil skoro jen krev, trpěl bolestí jak zvíře, ale páni doktoři, odborníci!, nic neshledávali.
No, a pak třeba na základce moje pravověrná soudružka – rudá až na půdu – učitelka si na mne krutě zasedla. Protože věděla, z jaké jsem rodiny. Taky tahle soudružka učitelka byla jeden den soudružka a vyprávěla nám, jaký je Jakeš úžasný, geniální a moudrý člověk – a za týden po převratu to byla už paní učitelka a vyprávěla nám, že je to šašek a lhář. Tohle vše říkám proto, že nesnáším pokrytectví. Vážím si mnoha umělců, vím, že je to obrovská řehole a dřina. Ale co nesnáším, když si stěžují, jak tehdy to měli šíleně těžké a že bylo to všechno špatně a že dnes je to všechno dobře a že oni konečně mohou svobodně tvořit a dýchat. Pardon, někteří asi nemají doma zrcadlo. A někteří z nich asi zapomínají, že lidi nezapomínají?!
Fotogalerie: - Připomínka 17. listopadu
Vím, že vy jste se blízce přátelil třeba s herečkou Helenou Růžičkovou. Když před lety kandidovala do Senátu, někteří to příliš nechápali, a ji za to i odsuzovali. Pokud vím, ona to ale za totality neměla také zrovna jednoduché. Nebo se pletu?
Nepletete. Helena byla živel. Co na srdci, to na jazyku! A ano, občas měla se soudruhy za totáče dost problém. Pak se někde picla a křičela na soudruha, že je zmetek a pask*nda, a že ho přefikne a pak zfackuje! (smích). Jenže, to byl problém. Když se naštvala, neznala bratra. V sedmdesátých letech byla takzvaně odejita i z divadla a víc než dva roky nesměla hrát, točit, vystupovat, nic.
Ale protože řada umělců je dost naivních a přesně si myslí, že tak, jak si to malují s tou politikou, že tak to opravdu je a že oni přeci změní svět, tak i ona si myslela, že když vstoupí do Senátu, bude moct měnit zákony a pomáhat starým a nemocným lidem, dětem z dětských domovů a týraným zvířatům. Protože jí tehdy nabídly dvě strany kandidaturu, ale chovaly se podivně, nabídla jí KSČM kandidaturu jako nezávislé. Bylo jasné, že ona nemá šanci, ale zkusila to. Pak často říkala, že udělala blbost a měla se na to vykašlat. Ale zrovna ona neměla na růžích ustláno. Estébáci na ni dokonce vedli složku, a ne jednu. Měla i takových pár „moc fajn kolegyň“, které se na ni, i na další, usmívaly, ale přitom na ně chodily donášet. Vtipná je jedna historka, i já ten příměr často používám.
Měla totiž jednu nejmenovanou kolegyni v divadle, známou herečku, která poměrně nedávno zemřela. Byla to velká soudružka, která po revoluci jen přehodila kabát a stala se z ní velká křesťanka. Helena říkala, že s kolegy věděli, že na ně chodí donášet. Neustále je kritizovala, poučovala, jak se mají správně socialisticky chovat. A jednou na jaře měla Helena nové krásné, na míru šité šaty. Tahle kolegyně přišla do šatny a říká: „Heleno, no né! Ty máš tak krásný šaty, tobě to taaaak sluší.“ A ta Helena, jak věděla a znala a uměla číst v lidech, vzpomenula: „Tak jsem se šla radši převlíct.“ No, není to krásný? To mluví za všechno.
Pamatuji si, že Helena Růžičková kdysi říkala, že u sebe na zahradě na chalupě na pomezí jižních a západních Čech zažila obrázek největší demokracie na světě. Nevíte, co tím myslela?
Jé – jsem moc rád, že to připomínáte. Vím moc dobře, co měla na mysli, a já jsem šťastný, že jsem to mohl zažít. To totiž zažije málokdo, protože málokdo opravdu ví, co je to demokracie. Že je to svoboda, ale hlavně respekt k názorům i toho druhého.
Byla to nějaká její oslava narozenin v létě. Opravdu, tohle bylo neskutečný! Protože ona měla přátele a známé napříč vším, tak se ve Slatině na chalupě sešli v jeden moment, vedle pár umělců, třeba katolický kněz, židovský rabín, evangelický kněz, komunista, lidovec, občanský demokrat, dokonce tehdy republikán, doktor, profesor, živnostník, podnikatel, homosexuálové, lesby, Rom, úžasná a vtipná paní, která byla v mládí prostitutka (smích)… Byla to neskutečná sestava lidí, a hlavně atmosféra. A pozor! Nikdo nikoho neurážel, nedehonestoval, nikdo se do nikoho nenavážel. Nikdo se nad nikoho nepovyšoval. Dělaly se vtipy napříč, všichni se smáli a nikdo neodešel. Všichni si připili na zdraví, nikdo se necítil pohoršen, že vedle něj zrovna sedí někdo, koho by buď nikdy nevolil, nebo s kým by se normálně nepotkal.
Nebylo to takové to zdvořilostní jako na oficiálních akcích, kde spolu ti lidé „musí“ často setrvat. Tady byl opravdu jen ten, kdo tu chtěl být. Helena by nesnesla, kdyby tam byla cítit jakákoli sebemenší animozita. Všem bylo dobře, byla pohoda, a hlavně velká legrace. Potom mně a pár blízkým přátelům bokem říkala: Hele, tohle si dobře zapamatuj, tohle totiž už nikdy nikde nezažiješ. A měla pravdu! Já říkám, že z toho by se měli čeští i světoví politici i prezidenti učit. Ne jen naprázdno plácat cosi o svobodě a demokracii!
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
Váš názor? (Hlasovali 2 čtenáři)
Domníváte se, že by herci měli více mluvit do politiky?
autor: David Hora
