V době, kdy premiér Andrej Babiš mluvil o silném Česku, zveřejnil tým ze Sociologického ústavu Akademie věd ČR výsledky projektu „Důstojná mzda“. Přijatelný životní standard u nás letos činí 31.463 korun hrubého měsíčně, v Praze 36.850 korun. Na tento důstojný plat v Česku dosáhne jen asi polovina pracujících. Když vezmeme v úvahu i důchodce, kteří často žijí skromně, nabízí se závěr, že valná část společnosti žije nedůstojně. Souhlasila byste s takovým závěrem?

Ne, nesouhlasila. Jedním ze základních, úžasných a naprosto nosných a nezpochybnitelných „objevů“ ekonomické vědy z dob, kdy ještě byla skutečnou vědou, a ne jen mlácením prázdné slámy jako povětšinou dnes, je zjištění, že cenu nelze vypočítat. Cenou je třeba i úrok coby cena peněz, nebo mzda coby cena práce. Každá cena je jen výsledkem jednání aktuální nabídky a aktuální poptávky.

Z toho plyne, že v pravé ekonomii slovní spojení „přijatelný životní standard je tolik a tolik“ nedává vůbec smysl. To stanovit prostě nelze. Co to je, přijatelný? Pro koho přijatelný? Za jakým účelem takový „výpočet“ byl prováděn – například aby posloužil jako nátlakový prostředek pro zvýšení minimální mzdy? Co vůbec může zrovna Sociologický ústav vědět o ekonomii, aby stanovoval mzdu? A když miliardář žije ze svého majetku a má nulový pravidelný finanční příjem, je to tedy nedůstojné? To je přeci nesmyslné tvrzení! A co když někdo má příjem třeba 60 tisíc, ale má těžce nemocné dítě, na které padne 70 tisíc měsíčné, takže si musí na normální život ještě půjčovat – to je snad důstojné? A tak dál. Zkrátka tohle hausnumero je skutečně jen hausnumero.

Valnou část roku, v němž jsme si připomínali 30. výročí listopadových událostí roku 1989, provázely demonstrace spolku Milion chvilek. Už toho bylo řečeno mnoho, co by se tak dalo ještě vzkázat jak hlavnímu představiteli spolku Mikuláši Minářovi, tak občanům, kteří se demonstrací účastní?

Ale proč bych jim měla cokoliv vzkazovat? Víte, já z hloubi své podstaty ctím svobodu jednotlivce a jeho právo říct svůj názor. Když se Milionu chvilek nelíbí politická situace, nechť si demonstrují. Já nebudu. Tedy ne, že mně by se politická situace líbila, nelíbí se mi, ale vidím věc tak, že až budou volby, půjdu k nim a něco do urny hodím. A to je právě rozdíl mezi mnou a chvilkaři.

Já si říkám, nechť si demonstruje, kdo chce, za co chce, pokud po nich zůstane uklizený veřejný prostor a pokud po mně nikdo nebude chtít, abych na to přispívala ze svých daní.

Milion chvilek ale razí jinou filozofii. Cpe kolemjdoucím do rukou letáky, blokuje soukromou dopravu, nechává po sobě čurbes a malůvky na soukromých nebo veřejných budovách. Jsou prostě invazivní. Oni svůj názor vnucují. A to je úplně jiný úhel pohledu. To je právě to, co mi na téhle akci nesedí. Tedy bez ohledu na to, zda názor je dobrý či ne, metoda jeho prosazování mi překáží.

Mohlo by se v české politice blýskat na lepší časy díky projektu poslance a starosty Prahy 7 Jana Čižinského „3000 statečných“, kteří mají sehrát podobně pozitivní úlohu jako hrdinové filmu Sedm statečných a dát šanci těm zklamaným v zemi? Máme od něj čekat kultivaci politické scény a spolu s ní i volební úspěch, kterého Jan Čižinský zatím při každé své kandidatuře dosáhl, a nyní už se nechal slyšet, že je připraven být premiérem?

Probůh! Tohle je jedna z největších maškarád posledních let! Oněch 3000 statečných mají být dobrovolníci, kteří by hovořili s lidmi zklamanými z politického vývoje a přesvědčovali je o tom, že má cenu chodit k volbám.

Tedy já nevím, jak vy, ale já to budu brát jako dost velkou drzost, pokud mě začne na ulici oslovovat nějaký mladík a začne mi vykládat, koho mám volit... Kdybych nebyla tak splachovací, dotklo by se mě to. Jak si může někdo myslet, že má právo povyšovat svůj názor nad můj a přesvědčovat mě o své „pravdě“?

Jestli to panu Čižinskému přinese volební úspěch, to nevím; je ale zřejmé, že za nějakou kultivaci politické scény to opravdu považovat nelze. Naopak to ještě víc proti sobě poštvává lidi, když někdo samozvaný se pasuje na toho chytřejšího, kdo má právo ostatní poučovat, jak „správně“ volit.