Vladimír Putin si v minulých dnech připomněl dvacet let svého veřejného působení v nejvyšších ústavních funkcích. Dvacet let – je to podle vás příliš, nebo ne?

Na ruské poměry je to relativně běžná doba, pokud se podíváte pozorně zpátky do minulosti. V evropských podmínkách se jedná o výjimku, která je typická pro monarchie spíš než pro demokracie. V Evropě s ním, pokud vím, může soutěžit jenom německá kancléřka Angela Merkelová, která je ve funkci 15. rokem.

I v Česku se rozšířil názor spisovatele Andreje Stoljarova, podle kterého Putin nepochybně úspěšně dokázal stabilizovat zemi po bouřlivých reformách devadesátých let, ale teď, když už by byl potřeba další krok kupředu, se ukazuje, že na tento posun není příliš vhodným lídrem. Do jaké míry je v Rusku rozšířen tento názor, že teď už by byl potřeba odhodlanější modernizátor?

Argumentace Andreje Stoljarova reprezentuje určité názorové křídlo ruské diskuze, které je, řekněme, spíše liberální. Ovšem na rozdíl od radikálnějších liberálů, Stoljarov uznává stabilizační zásluhy Putinovy vlády. V ruské společnosti se samozřejmě mění nálady i vztah k Vladimiru Putinovi. Jednak je to otazník s rokem 2024 a jednak realita už dost dlouhé ekonomické a sociální stagnace, kterou lidi pociťují. Takže je to zcela logické, že se takové úvahy objevují právě v souvislosti s tímto výročím. Jen pro ilustraci určité změny: 24 % dotázaných Rusů si myslí, že si Vladimir Putin dovede poradit s problémy Ruska v budoucnu. Je to nejmenší číslo od roku 2001. Naopak 43 % vidí v Putinovi jediného politika, na kterého se dá spolehnout. To je také nejvyšší číslo od roku 2001. Tohle dobře ilustruje určitou setrvačnost, která kolem Putinova postavení vznikla.

Mně v tomto směru Putin vždycky trochu připomínal Leonida Brežněva, který po turbulentních změnách za Stalina a Chruščova usiloval spíše o stabilizaci poměrů a klidnější vývoj. Po nějakých patnácti letech už ale tato politika přešla ve vyloženou strnulost. Nestalo se něco takového i Vladimíru Putinovi?

Kritici Vladimira Putina mluví o brežněvovském „zastoji“ (stagnace) už dlouho. Myslím, že Putin ale má k Brežněvovi daleko z hlediska osobnosti a stylu politiky. Druhá věc je stagnace, kterou lze jen těžko popírat. Ta je vidět i z naprosto oficiálních čísel, ale nejde jen o ta. Je tu narůstající pocit přešlapování na místě a jen těžko lze odpovědnost za ni hledat někde jinde než u současné vlády a prezidenta, i když vnější vlivy jako pokles cen ropy hrají roli. Tady stojí otázka tak, zda cena stability není právě stagnace hospodářství a společnosti a jejího rozvoje. Problém Putina je to, že nedokáže dělat ostré řezy do masa, které ale zřejmě Rusko v roce 2019 potřebuje. Mimochodem v tom není sám, na Západě dnes vidíte řadu případů, kde se radikálnější reformy odkládají v rámci snahy o udržení statu quo. Rozdíl je jen v intenzitě a ve výchozích podmínkách.

V ruském kontextu si musíte uvědomit nejenom 90. léta, ale vlastně celé 20. století, které bylo plné sociálních zvratů, obětí, katastrof, násilí ze strany státu nebo násilí kvůli absenci státu. Změna je pak citlivá věc, zvláště ve společnosti, kde nepanuje základní celospolečenský konsensus a nahrazuje ho právě kremelské centrum.

V textu spisovatele Stoljarova se objevil též názor, že Putin za těch dvacet let vytvořil systém, určitého „kolektivního Putina“, ve kterém navzájem spolupracují hlavní názorové proudy ruské politiky. Dnes to prý vypadá, že tento „kolektivní Putin“ by mohl fungovat i bez skutečného Putina ve svém středu, ba dokonce se mu prezident, symbolizující minulost, stává spíše přítěží. Co si o tomto názoru myslíte vy?

Problém je, že nespolupracují v tom smyslu, že by mezi nimi byl stabilnější konsensus. Ten nahrazuje moderování Putina a jeho manévrování mezi nimi podle konkrétních potřeb. Ovšem pojem „kolektivní Putin“ stojí na tom, že určité praxe mohou dál fungovat bez Putina a že de facto nestojí a nepadají s jeho osobou. Stoljarov míní, že snaha o sebezáchovu povede k moderování a konsensu bez Putina jako osoby – jako liberál tedy věří v instituce a v racionální přístup. Bohužel jsou tu i jiné okolnosti, třeba ta, že v ruské politické kultuře je do značné míry zažité, že ústupek je projevem slabosti. Jenže bez ústupků se kompromisu a konsensu nedosáhne. Nicméně, Putin není nenahraditelný a bezpochyby jednoho dne odejde.

Pojďme si říci něco více o tom systému „kolektivního Putina“. Jaké jsou hlavní síly, určující dnešní ruskou politiku, a jak se dnes tyto síly projevují?

Vladimir Putin je stále především moderátor a převodní páka mezi jednotlivými proudy ruské politiky (a myšlení). Dokáže mezi nimi manévrovat, zároveň více či méně přesně odpovídat (a stimulovat) nálady ve společnosti. Hlavním znakem „kolektivního Putina“ je centrismus s konzervativní příměsí a dávkou technokratického manažerismu, který ovšem „sedí“ nad dost silným byrokratickým režimem, který znovu a znovu potvrzuje svoji neefektivitu. Příkladem byly nedávné povodně na Sibiři, kdy úřady nedělaly skoro nic a nějaká podstatnější pomoc přišla až na příkaz Putina.

I když se nám dnes v médiích snaží vytvořit dojem, že Rusko je Putin a postrádá zcela politickou diverzitu, tak opak je pravdou. Máte tam jednak liberály, a to politické a ekonomické, systémové a nesystémové. To je proud, který vidí pro Rusko hlavní vzor na Západě a míní, že by mělo doma aplikovat recepty odtamtud, a jako hlavní problém vidí, že k tomu nedochází.

Pak máte velmi široký konzervativní proud, který má v Rusku velmi zajímavou historii a tradici. To jsou lidí, kteří nutně neodmítají všechno západní, ale v zásadě vnímají Rusko jako „autentickou Evropu“ a té současné vyčítají, že se obrátila proti své identitě a tradicím. Patří sem i deržavná (velmocenská) tradice – názor, že Rusko může existovat jen jako velmoc. Což znamená, že trvá na svojí autonomii v zahraniční politice, kterou všemi prostředky brání.

Nakonec máte eurasijskou tradici, která se dnes přetvořila v neoeurasiánství a navazuje na myšlenkový proud, který vidí Rusko jako samostatnou civilizaci, někde mezi Evropou a Asií, která je více či méně kritická k Západu, který vidí jako „cizí“ či jako „protivníka“ z podstaty. Důležité je pochopit, že ani jeden z nich nemá v Rusku navrch a že koexistují v latentním konfliktu o směřování Ruska, který (kolektivní) Putin nedovedl vyřešit, jen ho dokáže moderovat.

Ovšem pak máte ještě sociální skupiny, které mají svoje „akcie“ v systému: bývalí oligarchové na jedné straně, takzvaní silovici (bezpečnostní aparát) a armáda (s posílenou sociální prestiží) na druhé, političtí podnikatelé, vysocí činovnici (úředníci) atp. A mezi nimi budou lidé různých názorových barev a odstínů, ale i zájmů. Pak máte určitá institucionální napětí: demokracie–autoritářství je první osa, druhá pak trh–stát.