Jaké události byly podle vás v roce 2016 klíčové?

Pro někoho možná překvapivě bych na první místo dal definitivně jasnou manifestaci velmocenské politiky Číny. Čína se v těchto dnech stává největší ekonomikou světa, což jistě není nic převratného, to každý čekal. Bylo ale jen otázkou času, kdy Čína překlopí své nové bohatství v sílu na mezinárodním hřišti. A to se nyní stalo. V mnoha klíčových oblastech přestává hrát mrtvého brouka, jen si točit mlýnkem a čekat, až jí vše spadne do klína. Od nynějška tu máme definitivně a nezvratně novou, sebevědomou Čínu, která už není jen zajímavým trhem či investorem, ale mocným hráčem, který bude za své zájmy tvrdě bojovat a nenechá se odstavit. Podotýkám, že tím vším mám na mysli čínské vojenské a diplomatické aktivity, ne investice například u nás. To jsou drobnosti, které obchodu a prosperitě spíše pomůžou. Ale stará škola západní diplomacie a tajných služeb i vojenské doktríny, to vše by mělo přestat vést minulé války a přemýšlet o jiných spojenectvích a jiných rizicích.

Pochopitelně za věc přesahující horizont roku 2016 i já považuji vítězství Donalda Trumpa v amerických prezidentských volbách. Vše, co od svého zvolení udělal, především způsob komunikace s veřejností, a také jeho nominace do administrativy, svědčí o tom, že co hlásal v kampani, myslí vážně. Včetně toho, že  – na rozdíl od v minulých válkách až po uši vězících washingtonských expertů – ví, že tlačit Rusko jako levný dárek do čínské náruče je hlupáctví, že Rusko cítí na svém krku čínský dech velmi silně a rádo by zapadlo do vazeb, které by byly vůči Číně účinnou protihrou. Mocné zájmové skupiny Ameriky budou ale nejen v této věci intrikovat dál a budou velmi silným Trumpovým soupeřem. Bude to ještě boj.

A Evropa? Nebo přesněji Evropská unie? Ta už asi ve světě nikoho nezajímá. Nás ale, bohužel, musí. Proto nás musí zajímat, jak konstruktivně, nebo naopak nepřátelsky se bude odehrávat brexit, jak silně bude pokračovat vzedmutí euroskeptických sil a také to, zda se zástupy Arabů obrátí z Německa třeba i k nám.  

Je u nás skutečně ohrožena demokracie tandemem Babiš–Zeman a staneme se satelitem Ruska nebo Číny? Není u nás naopak ohrožena demokracie vměšováním Bruselu, Berlína a Washingtonu?

Nikdy jsem nepochopil, co by mělo obnášet být satelitem Ruska nebo Číny (nehledě na to, že Rusko a Čína jsou zásadními soupeři; těžko někdo může být zjevným „agentem“ obou). To jako že se budou v rádiu vysílat jen čínské písničky a v kinech promítat jen ruské filmy? Nebo že by český stát navazoval s těmito zeměmi nevýhodné obchodní smlouvy? Nebo že by naši vojáci museli po boku ruských bojovat o Halab? To jsou přece blbosti.

Nejsme dávno suverénní zemí, naše politická reprezentace nebojuje za zájmy českých lidí, ale denně nás prodává Bruselu a Berlínu. V každém detailu našich životů. A někteří lidé mají starost, jestli nebudeme muset povinně jíst boršč s rýží. Řešme vážné hmatatelné věci, ne chiméry. Zeman i Babiš jsou s Bruselem zadobře, dělají jen občas ramena, aby sklidili domácí aplaus.

Rok 2016 přinesl několik převratných a pro mnohé nečekaných změn. Především jde o brexit a vítězství Donalda Trumpa, který byl ještě na počátku primárek obecně považován za outsidera. S Británií mimo EU se už tak nějak všichni smířili, ale jaké konkrétní důsledky pocítíme?

Někteří kritici brexitu z takzvaného pravicového tábora říkají, že brexitem přicházíme o spojence. To ukazuje uvězněnost jejich myslí v unijních strukturách. Žádný spojenec nám nikdy nepomůže EU reformovat. Protože EU je nereformovatelná. Můžeme ji jen opustit, nebo čekat, až se sama zhroutí. A v obojím brexit může zásadně pomoci – už jen jako příklad. Ale pravdou je, že brexitem padá poslední zábrana v tom, aby se Německo stalo neomezeným pánem EU. Tím spíše rychle pryč.

A pokud jde o Trumpa, již bylo oznámeno, že se ministrem zahraničí stane Rex Tillerson, označovaný jako „proruský“. Například je proti sankcím. Co všechno může Trumpova vláda přinést světu a potažmo i nám, České republice?

Tillerson bude především proamerický. Obamova katastrofální zahraniční politika jen Americe škodila. Tillerson bude určitě tvrdě prosazovat americké zájmy, ale k tomu bude hledat vhodné účelové spojence a – jak doufám – přestane s divokými, nedomyšlenými vojenskými dobrodružstvími po celém světě, která nikde nepřinesla nic dobrého a uškodila i Americe. Pro mne je ale daleko zajímavější jiná nominace, už proto, že ta nepodléhá schválení Kongresem. Je to kandidát na ministra energetiky Rick Perry, který má zelené fanatiky v lásce, asi jako je má v lásce server Antimeloun, a který o propagandistické mašinérii kolem vylhaného globálního oteplování kdysi prohlásil, že jde o největší loupež v dějinách lidstva. Od něj očekávám, že USA vyváže ze všech potrhlých klimatických závazků a z miliardových plateb ekoteroristickým vyděračům.

Putin se na Trumpovo „panování“ jistě náležitě připravuje; a přestože ruská ekonomická situace je stále krizová, popularita šéfa Kremlu stoupá do rekordních výšin. Co čeká Evropu? Mají se menší státy, včetně třeba i Česka, obávat, že budeme „novou“ Amerikou obětováni a skončíme v ruské sféře vlivu, jak varují mnohé komentáře?

Rusko ve Trumpovi získává tvrdého, ale čitelného soupeře, který nebude bezhlavě tlačit na pilu a vydupávat si nesmysly jako trucovité děcko. Pokud si Putin myslí, že Trump mu půjde na ruku, pak je dost naivní. Ale to on není. Putin dobře ví, že od Trumpa ve věcech, kde budou zájmy USA vůči Rusku konkurenční, nelze čekat nějakou měkkou nedůslednost. Ale tam, kde by společný postup byl pro USA výhodný, nebude se Trump párat s nějakými protiruskými předsudky. Pro světovou bezpečnost i pro nás by takový pragmatický přístup byl jen přínosem, dosavadní bezvýsledné tlačení druhého ke zdi vede jen k nebezpečné eskalaci. Opět zopakuji, že nechápu řeči kolem ruské sféry vlivu. Díval se někdo na mapu? Německo je jako velká pizza, ve které dílek chybí, tím je Česká republika. S Ruskem ani nesousedíme (jako tomu bylo ještě před sto lety), naopak je od nás nejdál za posledních 400 let. Naše denní životy ovlivňuje úplně někdo jiný.

Experti předpovídají, že z Trumpova vítězství se rozhodně neraduje Ukrajina, kterou nový americký prezident hodí přes palubu a přestane ji podporovat, jak tomu je nyní. Tedy, co se stane s Ukrajinou? Krym je patrně nevratný, ale co konflikt na východě a stav Ukrajiny jako takové, kde téměř nic nefunguje, nejsou peníze, není tam vlastně nic?

To, co se stalo na Ukrajině, je nevratné zlo. Janukovyčova vláda při vší své zkorumpované bizarnosti byla tou nejlepší možnou nadějí pro Ukrajinu, protože vzhledem ke své poloze, ale hlavně umělým hranicím a národnostnímu složení bylo pro ni jedinou možnou politikou hrát to po janukovyčsku na obě strany, občas se nechat přeplatit Ruskem, občas Německem či Amerikou. Vnější zásah tuhle rovnováhu rozmetal a rozeštval tam žijící národy navěky.

Teď už Ukrajina nemá dobré řešení. Rozdělit mírově nejde, ani jedna strana nepřijme jiné hranice, než které by si přála. Kompromisní vláda je vyloučena, ti lidé tam spolu nemluví a nejraději by se navzájem pozabíjeli. Jediné, co si lze přát, je, aby se už nebojovalo. To je v zájmu ukrajinských Rusů (aby v klidu etablovali své separatistické státečky), Ukrajinců (aby se mohli věnovat strašlivé sociální situaci), Ruska (aby mělo na hranicích klid) i Západu (aby přestal být zatahován do sporů, v nichž se nevyzná a z nichž nic dobrého nekouká). Jediné straně napětí vyhovuje: současné ukrajinské vládě. To poloválečný stav ji drží u moci, nic jiného. Na něj může svalovat bídnou domácí situaci a pod jeho záminkou může žebravě tahat za nohavici Západ a nutit ho angažovat se ve prospěch vládnoucí kyjevské kliky. Co z toho plyne, ať si každý odvodí sám. 

Když si shrneme to celé zhoršení vztahů s Ruskem, které se táhne od Majdanu, bylo to logické, protože Putin by stejně byl na Západ agresivní? Byla to chyba? A přehnal to Západ, nebo to přehnalo Rusko?

Začneme tím Ruskem. Rusko bylo vždy hráčem na evropské strategické scéně. Už po staletí. Jeho dynastie byly příbuzné se všemi západoevropskými, jeho armády se běžně angažovaly ve sporech evropských monarchií, a to na všech stranách. V 90. letech Rusko upadlo a své pozice vyklidilo. Možná si leckdo myslel, že navždy, nebo že se Rusko dokonce rozpadne a přestane existovat. Stal se ale opak.

Po roce 2000 se Rusko zkonsolidovalo, za prvních 15 let tohoto tisíciletí šlo o jednu z nejrychleji rostoucích ekonomik světa, platy tam vzrostly osminásobně. A vnitřně posílené Rusko začalo hájit své zájmy jako každá velmoc. Tím něco „přehnalo“? Dalo se to přece čekat, ale hloupější lidé v Evropě a Americe z toho byli překvapeni a emancipaci obrozeného Ruska začali považovat za cosi pro sebe nepřijatelného, co nelze dopustit. A tak začal zbytečný, sebepoškozující, nebo vaším slovem „přehnaný“ boj s neodvratnou realitou. Místo toho, aby důležití hráči akceptovali novou realitu v podobě nového silného Ruska, místo toho, aby se Rusko snažili zapojit do svých vazeb, začali ho vytlačovat kamsi ven na Sibiř. Jenže to je bláhovost, která se nikdy nepodaří a povede jen ke ztrátám na obou stranách.

Evropské země i Amerika mají vůči Rusku (stejně jako vůči komukoli) prosazovat své zájmy, ale mají chápat i to, že Rusko má také své legitimní zájmy. Jen tak lze dělat zahraniční politiku. Ignorováním zájmů partnera či soupeře ničeho nedosáhnete. Dosáhl snad Západ vůči Rusku něčeho? Změny politiky? Vzbouření lidu? Podívejte, co udělal skoro šedesátiletý nátlak s maličkou Kubou a její vládou. Nic. Co asi udělá s Ruskem?

Lze říci, zda byla americká podpora kyjevské moci po převratu z „obamovských“ idealistických důvodů, nebo kvůli něčemu jinému?

Zcela jistě to byl konglomerát zájmů a přístupů. Dílem to bylo nutkání amerických havlistů rozsévat svou představu dobra všude po světě. Ale s tím se svezly i naprosto sobecké osobní zájmy konkrétních lidí a firem. Podívejme se, kolik amerických politiků vesele podniká nejen v Kosovu, ale především na Ukrajině. A svůj díl měla i chybná strategie rýpání Ruska do žeber s nadějí, že se snad Rusko odstěhuje na jinou planetu.

Zásadní pro mezinárodní scénu bude i Trumpova politika vůči Číně. Už teď hodně hraje pro scénář, že se domluví s Rusy proti Číňanům, o čemž jste již hovořil. Trump nezvykle volal tchajwanské hlavě státu, naštval tím Peking a pak ještě řekl, že neví, proč by USA měly držet politiku jedné Číny; za její uznání bude nejspíš žádat ústupky. Přijde obchodní válka? Budou se Číňané muset podrobit? A s jakými kartami vlastně Trump může hrát? Je připomínáno množství amerických dluhopisů, které Peking drží…

Konečně někdo v Americe pochopil, že hlavním světovým protihráčem není Rusko (to je naopak potenciálním spojencem), ale Čína. Mohu kromě slova protihráč použít i slova partner či soupeř. Ale záměrně neříkám nepřítel. A také neříkám spojenec, ani potenciální. Na potenciálního spojence kohokoli je Čína moc velká a ambiciózní. A nepřítele z ní neradno dělat. Je třeba respektovat, že Čína má své zájmy, je třeba s ní dobře vycházet a komunikovat, je třeba s ní co nejvýhodněji obchodovat, ale také nelze nechat se od ní přetlačit. Ale to by chtělo změnit dosavadní primitivní americké mocenské postupy a vyměnit kladivo za pinzetu. Jen důsledná a promyšlená – chcete-li rafinovaná – politika zaručí, že Čína bude pro Západ dobrým sousedem na planetě a nepřeroste mu přes hlavu. Karet má Trump dost, přičemž tu hlavní nechával Obama trestuhodně ležet ladem, nebo ji dokonce zdarma nabízel protihráči. Tou kartou je Rusko.

Když ještě zůstaneme u Trumpa. Hodně toho řekl ve směru, že hodlá dát znovu práci americkým dělníkům, vrátit výrobu zpátky do země. Nicméně, je tohle vůbec reálné? Jaké páky může vůči velkým firmám použít, aby je nalákal zpět do USA?

Pokud mluví o clech, je to špatná cesta. Pokud mluví o antidumpingu, je to špatná cesta. Pokud o zlevnění práce, o omezení regulací, o snížení daní, o zrušení zhoubné protiklimatické politiky, tak to jsou cesty správné. Amerika má veliký potenciál, jen ho Obama ničil. Snad ho Trump nechá žít.