Poutavá obálka s mladými komiky, především tvář páně Werichova nám připomíná, že jste již v roce 2004 vydal Smějící se slzy aneb Soukromý život Jana Wericha. Kniha byla záhy rozebrána. Jak rukopis vznikal? Vy jste se znal s Janem Werichem osobně, jako kupříkladu další z werichologů a autorů o něm píšících publicista Ondřej Suchý?
Jana Wericha jsem na vlastní oči viděl jen jednou, někdy snad v roce 1978, kdy vycházel v tehdejším Parku kultury a oddechu Julia Fučíka, dnešním Výstavišti, ze dveří budovy při přestávce plesového reje, zavěšený do rámě Karla Vlacha. A přátelsky si povídali. Tehdy by mě nenapadlo, že bych o něm mohl napsat knihu. I když jsme v rodině všichni měli rádi filmy V+W i Ježkovy písničky. Kniha Václava Holzknechta Jaroslav Ježek a Osvobozené divadlo stála v přední řadě otcovy knihovny, takže to bylo vůbec první seznámení s dílem tohoto mimořádného muzikanta a vlastně celé epochy českého divadla.
Ke knize mě vyzval nakladatel, který chtěl převést televizní dokument Klaunova antická tragédie do literární podoby. Dvakrát jsem to odmítl z úcty k takové osobnosti, nicméně přítel Arnošt Lustig mi řekl: „Neblbni, to by byla chyba. Já ti řeknu, jak jsem se setkal s Voskovcem v exilu.“ Tak jsem se do toho pustil, protože mi bylo jasné, že nelze vyprávět o Werichově životě bez Voskovce. Tehdy neexistovala vydaná jejich korespondence, život spoluklauna po roce 1951 v USA skrývalo stále tabu. Podobně jako Werichův soukromý život. Možná i proto byl o knihu takový zájem v Česku i na Slovensku, protože zvláště o jejich osudech po rozchodu v roce 1948 se moc nevědělo.
Držíme v ruce další vaši knihu na toto téma, ještě takříkajíc vonící tiskařskou černí. Podle anotace na obálce se jedná o publikaci promítající osobní i umělecký život obou legendárních mužů, a to včetně Voskovcovy kariéry v USA, která však nebyla tak oslnivá, jak by se snad někdo mohl domnívat. Mozaika vzpomínek, úryvků z korespondence obou umělců včetně reprodukcí dobových fotografií a spoustou dosud neznámých fotografií prozkoumává svět V & W v celé jeho šíři a pestrosti. Co nového v daném tématu jste objevil?
Procházet se jejich životy znamená znovu projít celé to „krásné 20. století“, jak o něm s bolestnou nadsázkou zpívá Jarek Nohavica. Zadání bylo životopisná kniha, takže jsem začal u otců V+W+J během 1. světové války. Vědělo se, že Jiřího otec byl ruský legionář, vrátil se domů až v roce 1920, nicméně jeho osobní spis ve Vojenském historickém archivu mi nabídl řadu podrobností. Stejně jako v případě Vratislava Wericha, táty Jana, který byl v letech 1915 až 1917 vojákem rakouské armády. Jeho snaha dostat se do civilu je hodna pera Jaroslava Haška. Absolvoval desítky vyšetření, že je slabý na plíce, až se domohl propuštění pro „svou“ 1. českou pojišťovnu. O hrůzách války však vypovídaly vzpomínky Adolfa Ježka, který sloužil u dělostřelců na jihu monarchie.
František Cinger (vpravo) a Jaromír Farník při křtu knihy. Foto: Jiří Vlastník
No a co Voskovec a Werich?
Jsem přesvědčen, že právě dětství bez otců je k sobě - řečeno Voskovcem - připoutalo způsobem, „pro něž neexistuje jména“. Že byli „skutečně jedna bytost - jakési spojité nádoby, jež cítily, věděly a vytvářely najednou, vespolek a simultánně“. I proto je jejich tvorba v hereckém projevu tak moderní. Oni „nehráli“, ale ve filmu i v divadle prostě komentovali život a svět.
Veřejnost, zvláště z doby tzv. socialismu, má zažitu představu, že šlo o levicové divadlo. Jenomže reakce počínajícího českého fašismu těsně před vznikem 2. republiky jim především vyčítala, že bylo „expoziturou režimu“, tedy masarykovské demokracie. Ostré světlo politické nesnášenlivosti projevující se na Východě i na Západě pak nasvítilo téměř rok, který kvůli mccarthyovskému běsnění strávil Voskovec od května 1950 do dubna 1951 v internaci na ostrově u New Yorku, kam ho přivedlo udání českých exulantů, že byl „souputník komunistů“. Tehdy si řekli zase jeho slovy, „že přišel čas šlápnout na krk tomu předčasnému antifašistovi“. Osudy obou jsou plné radosti i smutku.
Co vás ještě překvapilo?
Tento článek je uzamčen
Po kliknutí na tlačítko "odemknout" Vám zobrazíme odpovídající možnosti pro odemčení a případnému sdílení článku.Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: .
Mgr. et Mgr. et Mgr. Tomáš Zdechovský, Ph.D., MBA byl položen dotaz
17. listopad
Dobrý večer, pane Zdechovský, chci se zeptat, jak se díváte na prohlášení našeho vrcholného politika, cituji: Ne každý názor musíme respektovat a ne každý názor je stejně "hodnotný"? 35 let po revoluci je schopen toto říci do rozhovoru nás premiér? Opravdu? Svůj názor raději vyjadřovat nebudu, ale ...
Odpověď na tento dotaz zajímá celkem čtenářů:
reklama
Tato diskuse je již dostupná pouze pro předplatitele.
Další články z rubriky
17:27 Vykládal o sobě, že je jako Superman. Vyoralův příspěvek k debatě o duševním zdraví premiéra
PÁTEČNÍ ZÚČTOVÁNÍ TOMÁŠE VYORALA - „Bohužel Bidenova administrativa se ještě v posledních křečích bu…
- 16:22 „To nemohlo dopadnout dobře.“ Luděk Bednář o disentu z dob minulého režimu a teď
- 16:05 Zeman: Fiala připomíná Hitlera v bunkru. BIS se chystá zatýkat
- 4:40 Bolestivé. STAČILO! i se SOCDEM? Vidlák promluvil
- 16:31 „Byl v rauši. Převzal to a neověřil.“ Fiala za výstup 17. listopadu hnán k demisi
- 21:22 „Levičáci z prohraného hlasování mohli zešílet.“ Ivan David hlásí dění z europarlamentu
