Křtu vaší knihy Zapomenuté vítězství se na Vyšehradě zúčastnil Daniel Landa a hovořil o vás jako o svém příteli. Odkud se znáte a jak jste se spřátelili?

Poznali jsme se prostřednictvím našeho společného přítele Fawada Nadriho, přes moji první knihu Poslední král Bójů před Vánoci 2014. Ostatně, Daniel Landa o tom moc hezky píše ve své knize Všeník.

Co říkáte tomu, že Daniel Landa bývá označován za extremistu?

Jde jen o nálepku, navíc velmi neaktuální. Žurnalistické nálepky neberu vážně, protože mi dalo dost práce, abych spočítal ty, které jsem já sám obdržel od roku 1970 do současnosti,  a byly naprosto protichůdné. Dnes jej dle textů jeho písniček považuji za vlastence, nikoliv nacionalistu. Líbí se mi jeho vyšehradský lokální patriotismus, jeho snaha poznávat a zkrášlovat svůj širší domov. Právě proto, že má tak pevné vyšehradské kořeny, může úspěšně pracovat třeba v Afghánistánu, pomáhat s rozvojem tamní kultury a sportu.

Jaké máte rád jeho písně a jaké dle vás nesou poselství?

Líbila se mi jeho Vozová hradba a poslední album Žito. Přiznám se, že také kvůli tomu, že jednu písničku inspirovala má kniha o Bójích. Toho si mimořádně cením. Poselství je jasné – úcta k historii a vlastenectví.

Při křtu knihy jste zdůrazňoval hodnoty jako náboženská tolerance, „nacionalismus“ a hrdinství. Když se na to podíváme více pohledem dneška, není potřeba též politická tolerance mezi vlasteneckými Čechy napříč politickým spektrem, aby náš národ a naši zemi neutiskovali „cizáci“? Například podle vzoru Výboru na obranu republiky, v němž vedle sebe byli konzervativní katolík a lidovec Bohumil Stašek, komunista Klement Gottwald, národní demokrat Ladislav Rašín…

V poslední době dochází stále více občanům, že naše země se stala kolonií. Nejprve politicky, když byla zneužita naše snaha vrátit se k demokratickým tradicím, pak ekonomicky. To došlo tak daleko, že nás ratingové agentury zařadily mezi rozvojové země, neboť naše vláda již nemůže ovlivňovat ekonomiku. Od roku 1993 vzrostl objem majetku v rukou zahraničních vlastníků sedmkrát, objem domácího zůstává stále stejný, jen jsme vytlačováni z klíčových a lukrativních odvětví – z vodárenství, energetiky a tak podobně.

Teď nám hrozí další hrozba – jak je u kolonií obvyklé, stávají se odkladištěm pro nepohodlné obyvatelstvo v zemích kolonizátorů. Tentokrát jsou to paradoxně občané kolonií bývalých, z Afriky a Asie, které by k nám rádi přestěhovali. Proto bych historickou analogii pro sjednocení a spolupráci hledal až v národním obrození. A to nám docela šlo. Budeme bojovat za svou emancipaci politickou, ekonomickou a kulturní tak jako před dvěma stoletími. Jako tenkrát, ani dnes nebudou rozdíly v politických názorech hrát skoro žádnou roli.

Připomínáme si v těchto dnech svátek Cyrila a Metoděje i Jana Husa. Francouzský prezident de Gaulle jednou prohlásil: „Je nutné, aby byla Francie nesena dál nezadržitelným národním hnutím, které ji už tolikrát v dějinách zachránilo; aby všichni Francouzi zapomněli načas na své rozdělení a na své vášně a sjednotili všechnu energii své vlasti do jednoho proudu. Národní hnutí, které dovedlo k vítězství Filipa Augusta u Bovines, Janu z Arku u Orleánsu, Ludvíka XIV. a Villarse u Denain, revoluční Francii v letech 1792–1795, Jofra na Marně, Clemenceau a Focha v roce 1918…“ Není v tomto směru podobně nutné, abychom skloubili katolické i husitské či protestantské tradice? Čili abychom v určitém směru smířili Pekařovo a Palackého pojetí českých dějin a vzali si z nich pozitivní momenty, které nás mohou sjednocovat bez ohledu na náboženskou či politickou příslušnost?

Oba státní svátky symbolicky spojují to nejosobitější, čím se naše země zapsala do duchovních dějin Evropy. Ovlivnila trvale Východ (slovanská liturgie) i Západ (reformace). Dnes je také třeba zdůraznit, že Češi byli „vynálezci“ náboženské tolerance. Psal jsem o tom ve svém románu. Svoji minulost musíme přijímat jako nenarušitelný, nedělitelný celek, se vším, co se v ní přihodilo, s jejími vzlety i pády, pravdou i omyly. Teprve pak nás bude spojovat, a ne rozdělovat. Vzpomínka na slavnou historii již jednou našemu národu pomohla povstat z popela zapomnění.

Pokud se vrátíme k citátu de Gaulla, jaké osobnosti, hrdiny či události byste z hlediska českých dějin zmínil vy? Svatého Václava, Přemysla I. Otakara, Karla IV., Jana Husa, Jana Amose Komenského…? Bitvy na řece Lechu, u Chlumce (u Ústí n. Labem), na Moravském poli, u Domažlic, u Vídně (Zdeněk Kašpar Kaplíř ze Sulevic 1683), u Zborova, v bitvě o Anglii, na Dukle…?

Svatého Václava i jeho bratra Boleslava, jejich společné osudy tvoří ten skutečný český příběh. Také svatého Vojtěcha, Břetislava I., Vratislava II., oba Přemysly Otakary, Václava II., Karla IV., Jana Husa, Jana Žižku, Jiříka z Poděbrad, Jana Amose Komenského, Kryštofa Haranta z Polžic a Bezdružic, Bohuslava Balbína.

Z bitev, které jste zmínil, si zaslouží pozornost bitva na řece Lechu, která donutila Maďary se konečně usadit a ukončila tak období stěhování národů. Bitvy u Brůdku (1040), u Chlumce (1126), kterou připomíná rotunda na Řípu, obě bitvy na Moravském poli (vítězná 1260, osudová 1278), u Domažlic, u Vídně 1683, ale také u Kolína 1757, u Zborova, v bitvě o Anglii, na Dukle. České dějiny jsou neuvěřitelně bohaté na události, ostatně české národní obrození představuje také unikátní události.

Co pro vás znamená svátek Cyrila a Metoděje?

Svatý Metoděj pokřtil prvního známého přemyslovského knížete Bořivoje a jeho ženu Ludmilu, později svatou. Kvůli nalezení ostatků svatého Klimenta jsou oba věrozvěsti také patrony archeologů. Jejich zásluhy na šíření křesťanství a vzdělanosti z nich udělaly nejrespektovanější postavy evropské civilizace.