V souvislosti s migrační krizí se přetřásá pojem „vlastenectví“. Narostl podle vás mezi českými lidmi za poslední rok pocit vlastenectví?

Obávám se, že ani moc ne. Spíše se probudil oprávněně pocit ohrožení. Objevují se úvahy a nabídky na spolupráci v obraně před možným tlakem nelegální migrace od občanských organizací. K něčemu takovému jsou třeba legislativní změny některých zákonů. Muselo by se definovat, co by vlastně představoval dobrovolnický ozbrojený sbor. Stráž obrany státu sice vypadá lákavě, ale nejjednodušší by bylo rozpracovat dál posilování aktivních záloh v rámci ministerstva obrany. V pohraničních okresech by mohly být zřízeny roty aktivních záloh, zaměřené přímo na střežení hranic.                                                                                    

Jenže je tu velký problém! Fyzické testy vyloučí většinu těch, kteří nejsou sportovně založeni nebo dostatečně mladí, aby si během pár týdnů tělo vytrénovali ke zvládnutí fyzických testů. Dobrovolnický sbor je asi myšlen na bázi víceméně místního miličního systému. Podobně jako dobrovolní hasiči. Jenom k ochraně a kontrole místní situace. Otázkou je, zda naprostou leností infikované společnosti by se ti dobrovolníci vůbec našli. Lidé i přes obavu z islámu a migrantů mají svých starostí dost.

Současně se stupňuje napětí v náhledu na Rusko. V souvislosti s oslavami konce druhé světové války se projevuje směrem k jízdě Putinových Nočních vlků, zažili jsme též spory kolem toho, že v Plzni měl být do oslav konce války začleněn sovětský tank. Co o tom soudíte?

Spory kolem oslav konce druhé světové války vyvolávají jenom naprostí idioti. I britský žlučovitý chlápek Winston Churchill nezpochybňoval, že největší tíži pozemních bojů na svých bedrech měla sovětská, čili Rudá armáda. V roce 1945 nejen Německo, ale také Sovětský svaz byl rozvrácen válkou. Několik generací německých i sovětských mladých mužů ve válce zahynulo. Ve vítězný rok již prakticky nebylo koho povolat do zbraně. V roce 1945 mohla sovětská armáda mobilizovat za první půlrok jenom 1 058 465 osob, Němci jenom 225 000 osob. Poslední mobilizovaní mladíci v sovětské armádě sloužili od roku 1945 mnohdy až do roku 1953. Délka služby povolanců nebyla určena. Nebylo kým je nahradit. Miliony zraněných a invalidů zatěžovaly válkou zničené hospodářství.              

Panuje iluze, že v roce 1945 střed Evropy osvobodila sovětská armáda od nacistického vojska, složená z válkou zocelených divizí. Opak byl pravdou. Válečná historie jednotlivých divizí byla impozantní, ale válečných veteránů bylo v divizích málo. Vojáci, kteří bojovali v roce 1941, se z větší části nedožili roku 1942. Roku 1943 se nedožila velká část těch, kteří bojovali v roce 1942. Nevycvičení záložáci museli být nasazováni do bojů i v roce 1944. Nováčci doplňovali prořídlé stavy divizí i v roce 1945. Vysoké ztráty v roce 1944 byly oficiálně zdůvodňovány tím, že vojáci neprošli dostatečnou předběžnou bojovou přípravou. Jeden z vysokých velitelů, A. I. Jeremenko, v březnu 1945 uvedl, že má před sebou rozhodující boje, ale jednotky na ně jsou připraveny velmi nedostatečně.

Když Praha zoufale volala o pomoc, byli sovětští vojáci strašlivě unaveni právě končícími boji, jejich jednotky byly prořídlé. Také polské jednotky, které z Německa zaútočily přes Šluknovský výběžek, Děčínsko směrem na Litoměřice a Mělník měly velmi prořídlé stavy, v bojích ztratily mnoho výzbroje. Přesto museli Sověti i Poláci vyrazit. O podílu mocností na vítězství nad nacistickou brannou mocí není pochyby. Ne Doubrava, ale odborníci se shodují, že německé námořnictvo zlikvidovali Američané a Britové. Letectvo zlomily všechny tři mocnosti: Američané, Britové i Sovětský svaz. Pozemní armádu zdevastovala především Rudá armáda. O tom není pochyb a je od nás nespravedlivé a nevděčné úlohu Sovětského svazu zpochybňovat.

Bagatelizovat konec války jako nějakou selanku mohou jenom duševní impotenti. Začátkem roku 1945 byla sovětská fronta široká 2 200 kilometrů, již dvakrát méně než v roce 1944. Cílem bylo v konečné fázi obsadit Berlín, osvobodit Prahu a dosáhnout demarkační čáry se západními spojenci. Od ledna 1945 byla sovětská ofenziva mohutná, ale vybrala si krutou daň: Sovětská vojska ztratila do okamžiku kapitulace 862 000 vojáků, ostatní spojenci pouze 61 400. Němců padlo do kapitulace 783 000. Spojenci Němců přišli od začátku roku do května 1945 o 28 300 mužů. Mohutná ofenziva Rudé armády skončila ohromnou devastací a vysokými sovětskými ztrátami. Zničeno bylo od ledna do 9. kětna 1945 celkem na 14 000 sovětských tanků a samohybných děl a 27 000 automobilů. Byla to neuvěřitelná jatka. A nějaký blbeček pak dumá nad tím, zda by se na mejdanu v Plzni měl mezi dobovou technikou objevit i sovětský tank?

Do jaké míry vás současná úroveň vztahů s Ruskem nutí přehodnocovat pohled na vzpomínky na druhou světovou válku? Jak moc si česká veřejnost váží dědictví hrdinů druhé světové války? A to jak „britských letců“, tak „svobodovců“, tak domácího odboje a dalších složek, které přispěly k pozitivnímu zápisu našich hrdinů?

Víte, na vlastní kůži jsem zažil válečný stav. Humanitární bombardování a Luhaňsk. Obě tyto zkušenosti byly jen procházkou rozkvetlou zahradou proti tomu, co znamenala druhá válka. Přál bych tuto zkušenost všem, kteří se snaží přehodnocovat pohledy na druhou válku! Jak jsem řekl, je to neúcta a nevděk k těm, kteří za naši svobodu položili životy, ztratili zdraví a tak dále. Řekněte mi, mají něco, kromě země svého původu, společného s poblázněným Brežněvem a jeho tanky v šedesátém osmém? Odtud, myslím, ty snahy pocházejí. Před všemi, bez výjimky, musíme smeknout pomyslný klobouk a postát v hluboké úctě, všem musíme, alespoň položením kytiček na hroby, vzdát čest a díky. Bez jejich obětí bychom dnes nebyli.

Víte, co mi je divné? Němci nám vyvraždili téměř 400 000 našich lidí. Další mučili tak, že ztratili zdraví a tak dále. Přesto se ta jejich zvěrstva nepřipomínají, zapomíná se na ně. Ti, kteří nám přinesli svobodu, zachránili náš národ před vyvražděním, jsou nyní systematicky vymazáváni z paměti národa, jejich potomci skandalizováni. Proč? Musím se přiznat, že mi je velmi líto, že připomínky a vzpomínky na velkou, krutou válku jsou dnes pro mladé jenom okrajovou záležitostí. A starší? Ty více zajímají hloupé televizní seriály jako Ordinace v hnusné zahradě a podobně.

Zaznamenal jste v některém z těchto směrů za poslední rok aktivitu, která by stála za vzpomenutí?

Snad jen to, že konečně i ČT vzala na vědomí, že rozhodující podíl na osvobození naší vlasti měla právě sovětská armáda, a připomněla to i sovětským pětidílným seriálem „Osvobození“. Že by se konečně začalo blýskat na lepší časy a vyřvávání bořičů starých časů „nejsme jako ni“ začali naplňovat? Doposud nám, podle programů v TV, muselo připadat, že to byli američtí vojáci, kteří osvobodili Ostravu. O Praze a ostatním území ani nemluvě!

Na Slovensku se parlamentní stranou stalo uskupení Mariana Kotleby, adorující takzvaný „Slovenský štát“, který podle mínění mnohých historiků byl de facto spojencem nacistického Německa, a bagatelizuje Slovenské národní povstání. Jak se vám poslouchají podobné výklady historie? Jistě nechceme jitřit staré rány, ale co vzkázat panu Kotlebovi?

Slovensko bylo, ať se nám to líbí, nebo ne, spojencem fašistického Německa. Jenže proč by to Kotleba nevyřvával, když i naši osvícení Štětina, Schwarzenberg a další se dokázali vypravit do Kyjeva a podporovat tam fašisty, kteří se za pomoci amerických dolarů převratem dostali k moci! Co bych Kotlebovi vzkázal? Nic. Nebo snad jen to, ať se lépe seznámí s dějinami.

Opustili nás v roce 1939 Slováci v době, kdy nám, Čechům, bylo nejhůř, nebo jim nic jiného nezbývalo, byli fakticky donuceni a snažili se „něco uhrát“ jako u nás v počátcích prezident Hácha či Eliášova protektorátní vláda?

Myslím, že po té, co nás sprostě zradily francouzská a britská vláda, se asi nic jiného nedalo dělat. A radost z toho měli tehdejší Mečiarové a Klausové, protože získali svůj separátní politický píseček – Slovenské knížectví a Česko-moravské knížectví. A pomohli ho rozkrást. Víte, je pro mě otázkou, zda mám právo opustit brášku, abych pro sebe získal jakousi výhodu. Já bych to neudělal a myslím, že rozhodnutí Tisa a jeho party v Češích vyvolalo minimálně překvapení. I když podívejte se, koho dnes na Slovensku velebí, a začnou se vám v hlavě motat různé myšlenky.

Diskuse o výkladu dějin se vedou i směrem ke školní výuce. Kde, zcela všeobecně, lze vidět deficity dostatečného uvědomění si hrdinských činů českých ozbrojených sil v běhu našich moderních dějin. Ve směru ke školním osnovám, pedagogické praxi i všeobecnému příspěvku školy k výchově českého dítěte a studenta? Byla by třeba výchova k vlastenectví?

Výchova k vlastenectví je základním sebezáchovným mechanismem národa. Ale kdo by ho dnes podporoval? Podívejte se do vlády a parlamentu! Jak je možné, že neexistují jednotné učební osnovy a každá škola učí, co chce. Výchova k vlastenectví musí začínat doma u rodičů, ale být rozvíjena právě školou! Ta má, nebo by měla mít, pro to podmínky. Nesmí se to ale nechat na libovůli učitelů či ředitelů škol! Ano, ve výchově k vlastenectví děláme opravdu málo! Nevíme-li si s tím už rady, podívejme se, jak vychovávají k vlastenectví jinde. Považuji za ostudu, že to musím takto napsat, ale kdysi jsme to uměli také.

Jaké je vaše hodnocení současné české armády? Často se píší věty o „expedičním sboru“, žoldácích či cosi ještě horšího... Na druhou stranu se ví, že AČR by Českou republiku neuhájila, že máme pojízdných pár tanků... Nemá být armáda primárně k obraně státu, a nikoli pro zahraniční mise?

Ukazuje se, že profesionální armádu si mohu dovolit velké státy s velkým počtem lidí, kteří nemají problém zaplatit třeba statisíce vojáků. Jinak profesionální vojáci představují jenom jakýsi přívažek k policii, což ostatně dokazuje jejich současné nasazení do společných hlídek s policií. Nejsou schopni jiné než policejní funkce, protože nemají dostatek techniky a mužstva. Spoléhat se na NATO je iluzorní, když uvnitř EU stále sílí enklávy migrantů. SRN se proto pro nás stává nebezpečným státem, a přitom je v NATO. Z Polska se stává hysterický hegemon, nevypočitatelný, s mocenskými ambicemi.

Naše angažmá v Afghánistánu je zbytečným plýtváním penězi. Účast v „expedičních sborech“ byl politický nesmysl, vlézt kamsi směrem do konečníku NATO. A hovory o žoldácích? Skutečnost je, že pro peníze se do těch sborů hlásí, jdou do nich dobrovolně, tak co jsou? Republiku by naše armáda nemohla ubránit, přestože by to měla skutečně být její primární úloha. Uvidíme, jak se vytáhne, až bude třeba bránit byť jen hranice, aby zastavila příliv migrantů. Tím by vlastně svou primární úlohu naplnit mohla!