Podle prvních komentářů na páteční upřesněný odhad statistického úřadu, podle nějž ve třetím čtvrtletí nepokleslo tuzemské hospodářství mezičtvrtletně o 0,3 %, ale rovnou o půl procenta, se zdá, že jsou jím ekonomové zaskočeni, až šokováni. Jaká je vaše reakce?

Tak, já si myslím, že ten „šok“ se ještě bude opakovat – my se z té recese totiž hned tak nedostaneme, ačkoliv většina institucí pro příští rok už prognózuje růst. Ale víte, co je na tom výsledku nejvíc paradoxní? Je to fakt, že výdaje na konečnou spotřebu vládních institucí na rozdíl od spotřeby domácností neklesají a meziročně narostly o 3,9 %. I to naznačuje, že stát ve skutečnosti buď nechce, nebo neumí šetřit. Vlastně tím je jinými slovy řečeno, že podniky i domácnosti jsou fakt dušené, a stát z nich ždímá další a další peníze, aby mohl pokračovat ve svém mejdanu.

Při projednávání „zákona roku“, tedy státního rozpočtu, ve třetím čtení, uvedl předseda vlády Petr Fiala: „V otázce rozpočtu neexistuje žádné ideální řešení, je to výsledkem hledání kompromisů. Jsem přesvědčen, že takové řešení, navzdory všem výzvám, jsme našli. Je to ten nejlepší návrh, jakého můžeme v současnosti dosáhnout. Bojujeme s rekordním zadlužením, extrémně vysokými náklady na obsluhu státního dluhu. Jsme na cestě k vyrovnanému hospodaření.“ Co z toho byste premiérovi bez váhání podepsala?

Nepodepsala bych ani jednu část tohoto výroku. My přece víme, jaké řešení by bylo ekonomicky optimální. Abych se vyjadřovala pregnantně, ekonom by řekl „paretooptimální“. Je to snížení obou stran rozpočtu: Jak příjmů, tak výdajů, ale výdaje by měly klesnout více. A současně také ekonomicky není zpochybnitelné, že tou složkou, kde by se mělo škrtat na straně výdajů, by byly všechny transfery. Tím by se snížila daňová zátěž, snížily by se – optimálně zcela zrušily – dotace, a současně bychom se přiblížili vyrovnanému státnímu rozpočtu. Jak ale vyplynulo už z mé předešlé odpovědi – vlastně se ukazuje, že stát tímto způsobem šetřit ani nechce.