Karel Schwarzenberg byl podle jeho příznivců „velkým Evropanem“ či „spojkou Česka do Evropy“. Objevil se též názor, že zajišťoval Česku evropské renomé. Jak to „evropanství“ vlastně chápat? A potřebuje Čech k tomu, aby byl „Evropanem“, někoho jako Karla Schwarzenberga?

Za „velké Evropany“ pokládám jedince, kteří po sobě zanechali vynikající dílo, intelektuální nebo morální odkaz či kteří významně pomohli nebo zlepšili kvalitu života svých bližních. Obávám se, že Karel Schwarzenberg do kategorie podobných osobností nepatřil. Jestliže má být jeho „evropanství“ přičítáno aristokratickému původu, pak je třeba zdůraznit, že Evropa již není spravována nadnárodní privilegovanou feudální kastou, která dávno pozbyla své tradiční výsady, ale příslušníky moderních svrchovaných národních států. To jsou opravdoví Evropané, nikoliv jedinci užívající své anachronické tituly v rozporu s republikánským zákonem. K tomu, aby se občan České republiky cítil jako plnohodnotný Evropan, musí se prostřednictvím svého ekonomického a politického úsilí vymanit z periferního postavení, ve kterém jsme se v polistopadovém období ocitli. Jedině tak postupně zmizí z myslí obyvatel „vyspělé“ západní Evropy „mentální apartheid“, který nás stále odsuzuje do ponižujícího postavení využívaných Evropanů druhé kategorie.

Ve vnitropolitickém boji fungoval Schwarzenberg jako marketingová značka pro liberální, často až zelenou politiku. Nalákal ke své osobě i voliče, kteří podobné myšlenky vnitřně nevyznávali, tím, že byl „noblesní“ a „důstojný“. Co je toto za politické kategorie? Co v něm jeho „nekmenoví“ voliči, kteří toto přijali, získávali?

Ideové souznění Karla Schwarzenberga s ideologií pozdního liberalismu, environmentalismu a dalšími progresivistickými proudy, které paralyzují evropského ducha a snižují jeho intelektuální a hospodářskou výkonnost, bylo více než zřejmé. Netuším, jestli tak činil z opravdového přesvědčení nebo politického oportunismu. Posoudit, zda působil „noblesně“ nebo „důstojně“, je věcí osobního vkusu. Karel Schwarzenberg svojí osobou vlastně překlenoval dva světy, které spojuje odpor k emancipačnímu odkazu Francouzské revoluce a ideji občanské rovnosti. Na jedné straně byl potomkem rodu, jehož majetek a moc pochází z doby, kdy velkou část obyvatel Evropy tvořili znevolnění a bezprávní rolníci. Na druhé straně se snažil začlenit mezi příslušníky nové globální oligarchie, jejíž bohatství vzniká na úkor širokých vrstev, které jsou degradovány do postavení „postmoderních“ nevolníků. Tato směsice nostalgické feudální stylizace a arogance globálních davoských elit umocněná jistým osobním excentrismem mohla přitahovat řadu voličů, zejména pokud měli sklony k elitářství.

Schwarzenberg vždy zdůrazňoval, že už jeho otec byl velký český vlastenec. A sám se za českého vlastence považoval. Nicméně jeho postoje například k odsunu sudetských Němců naznačovaly sepětí s německou oblastí. Cítí se ta část společnosti, která „knížete“ uznávala, spíše vlastenci v „zemském“ smyslu? To znamená v takovém smyslu, které se cítí být nějakým způsobem součástí „němectví“?

Nikdo by neměl nikomu upírat právo označovat se za vlastence. Je to ušlechtilá a pozitivní hodnota. Výsledek staletého soužití Čechů a Němců ve třicátých a čtyřicátých letech dvacátého století myšlenku zemského patriotismu v pojetí Bernarda Bolzana, která v devatenáctém století měla teoretickou šanci na úspěch, zřejmě nenapravitelně diskreditoval. Navíc některé názory a požadavky zaznívající ze strany sudetských Němců naznačovaly, že nelze z jejich strany vyloučit skryté majetkové zájmy a nároky. Z tohoto hlediska byly rovněž některé postoje Karla Schwarzenberga problematické.

Čas od času probublá v českém veřejném prostoru názor, že Češi si sami neumějí vládnout, že za Rakouska bylo lépe či že by nám bylo lépe jako spolkové zemi SRN? Jde o ojedinělé postoje?

Když americký novinář John Gunther navštívil ve třicátých letech dvacátého století Československo, zeptal se ho Karel Čapek: „Proč sem přicházíte? Nemáme Hitlerů, nemáme nápadníků trůnu, nemáme pučů, nemáme komunistických revolt, nemáme palácových skandálů. Varuji vás – my jsme hrozně nezajímaví.“ John Gunther poté označil Československo za šťastnou a civilizovanou zemi, která „nemá historie“, a dodal, že Češi „byli velmi rozdílní od ohnivosti Maďarska, malátnosti Vídně a hysterie Berlína“. V téže době nechal rakouský kancléř Engelbert Dolfuss rozstřílet dělostřelectvem vídeňské dělnické čtvrti, aby se později stal sám obětí pokusu o nacistický převrat. Maďarsko za Julia Gömböse považoval John Gunther v silné konkurenci za „nejhorší evropskou diktaturu“. Počátkem února 1934 probíhaly v centru Paříže krvavé střety mezi policií a příslušníky fašistických lig.

Údajnou neschopnost Čechů si vládnout musíme posuzovat z hlediska dlouhodobější perspektivy a historického odstupu. Ano, v současné době máme pravděpodobně nejméně kompetentní a nejvíce asociální vládu moderních dějin, která je dokonalým ztělesněním toho nejhoršího z neoliberalismu a progresivismu a jež zcela rezignovala na obranu svrchovanosti, národních zájmů a v zásadě na budoucnost země. Je také silně znepokojivé, že výrazná část společnosti se nechala strhnout agresivní militaristickou, rasistickou a dehumanizující rétorikou, kterou obvykle spojujeme s fašismem. Mainstreamová média navíc neobyčejně zužují obzor a rozhled veřejnosti, která si tak neuvědomuje závažnost a povahu zásadních geopolitických změn probíhajících ve světě. Stáváme se neoliberální obdobou Severní Koreje. Toto vše se však může rychle změnit jako pomíjivá noční můra. Možná je to důležitá zkouška zralosti, která určí, zda si doopravdy zasloužíme žít ve svobodné, právní a prosperující společnosti.

Nedávno historikové Stehlík a Groman vysílali pořad o české emigraci za komunistického režimu. Zmínili v něm, že Češi se dívají na „své“ emigranty ošklivě a dávají jim najevo, že „tady za komunistů nebyli a netrpěli s námi, tudíž mají mlčet“. Je to vlastně pravda? A jak do toho zapadá právě Karel Schwarzenberg?

Myslím, že je to povrchní a zkratkovitý názor. Problematický je mimochodem i vztah mnohých emigrantů vůči své původní vlasti, na niž často hledí s jistou povýšeností a přezíráním. Znám řadu emigrantů, kteří se do České republiky vrátili nebo ji často navštěvují a netrpí pocitem animozity ze strany místních lidí. Hlavní důvody neoblíbenosti Karla Schwarzenberga u části populace zpravidla nesouvisely s exilem, ale s jeho působením ve veřejném prostoru.

On je tady také problém restitucí. Je pravdou, že co bylo ukradeno, má být vráceno. Leč určitá část české společnosti vyčítá české šlechtě, a to i Schwarzenbergovi, že se o majetky přihlásila či rovnou soudila, a odkazuje na fakt, že majetek nabyla za dramatických okolností zejména po Bílé Hoře. Říká to o Češích něco špatného?

Myslím, že to o Češích neříká nic špatného, obdobně jako zabavení majetku klášterů Jindřichem VIII. neříká nic špatného o Angličanech nebo konfiskace církevní půdy za Francouzské revoluce nevypovídá nic hanlivého o Francouzích. Tyto akty nebyly ani v Anglii, ani ve Francii nikdy odčiněny. Dějiny lidstva jsou historií velmi častých konfiskací a poměrně vzácných a ojedinělých restitucí. Je pravda, že na rozdíl od jiných středoevropských zemí proběhla socializace v poválečném Československu razantněji a jistá majetková náprava byla po roce 1989 potřebná. Nicméně restituce, která by doprovázena prolomením Benešových dekretů, by znamenala relativizaci výsledků druhé světové války, což je nepřípustné.

Zesnulý byl jedním z nejbližších spolupracovníků Václava Havla. Téma „Havlův kult“, či přívětivěji „Havlovo dědictví“, se neustále vyvíjí. Máte dojem, že se přístup k němu spíše racionalizuje (objevují se svědectví o jeho neřestech), či se z něj stává čím dál více spíše modla?

Václav Havel je důležitým pilířem ideologie současného režimu, který prochází závažnou ekonomickou a zahraničněpolitickou krizí, jež může vyústit do jeho zásadní proměny. Václav Havel nebyl ani pronikavý myslitel, ani velký umělec. Jeho politické výkony byly často amatérské a zahraničněpolitický rozhled slabý. Jestliže bylo třeba, aby tato osoba symbolicky zaštítila polistopadový režim, bylo žádoucí zdůraznit více emocionální a moralizující aspekt jeho kultu než intelektuální odkaz, jenž prakticky neexistuje. Domnívám se, že změna geopolitické konstelace, kterou zrodil konec studené války a jejímž je kult Václava Havla ideologickým produktem, povede k přehodnocení jeho úlohy v moderních českých dějinách.