Pane doktore, nelze se vyhnout útoku na Filozofické fakultě UK. Vy jste v tom domě strávil mnoho let. Co považujete za vhodné v této situaci říci?

Snad nebude svatokrádežné, když si vzpomenu, že jsem na FF UK prožil více než dvacet let, byl dvakrát tak trochu a podivně vyhozený, vystudoval tam indonesistiku (1967), historii (1969) a nakonec i politologii (1993). Zažil jsem tam vzrušené dny jako předseda Akademické rady studentů (1968/1969) a uváděl se svými kolegy různé hosty ve velké posluchárně, tzv. stodevítce. Byli mezi nimi Jean-Paul Sartre s jeho Simone de Beauvoir, Allen Ginsberg, Rudi Dutschke a desítky dalších, které si už přestávám pamatovat. Byli zde i dnes stále nám ještě známí tehdejší studenti litoměřického katolického semináře a mezi nimi dnešní kardinál Dominik Duka. A mezi nimi i další, kteří dnes, snad s výjimkou Tomáše Halíka, nejsou veřejnosti známí.

Pamatuji si ale, jak jsem byl jako představitel studentů FF UK odvolán ze zasedání vědecké rady a bylo mně a sekretářce děkana Janě Burdové sděleno, že se na Václavském náměstí v Praze pokusil upálit Jan Palach. Jeho jméno má dnes náměstí před budovou FF UK.

Porovnávat význam obou událostí, té z ledna 1969 a prosincové 2023, nelze, ale ten první okamžik něčeho jen zdánlivě nesdělitelného ano. Většina z nás si tehdy myslela, že s tímto břemenem hrůzné doby nebudeme moci žít v Praze, v tehdejším Československu, anebo, že budeme alespoň muset žít jinak. Domnívám se, že i současní studenti FF UK, jejich asistenti, docenti a profesoři se obávají, že tomu bude tak i tentokrát.