Hodně se v poslední době mluví o uprchlické vlně. Expředseda Pirátů Ivan Bartoš se ale v rozhovoru pro ParlamentníListy.cz ptá – Je to opravdu tak velké téma? Nemalujeme si čerta na zeď? Zvláště když podle mnohých u nás ani příliš imigrantů nezůstane, a budou se chtít dostat do bohatších západních zemí jako je Německo, Británie, Francie (kde ostatně mají někteří i příbuzné). Jak vy to vidíte?

Záleží na úhlu pohledu. Z hlediska Evropanů je to jistě vážné. A to, že dosud nebylo předloženo adekvátní a věrohodné řešení, ukazuje, že politická reprezentace je z toho rozpačitá. Dlouhodobě se tento potenciální problém podceňoval a nikdo, dokud nenastal, si nepřipouštěl, že by mohl být, a nebyl na něj připraven.

Druhá věc je, když se na věc podíváme z perspektivy konkrétní lokality – České republiky. Samozřejmě to bude vypadat jinak. Souhlasím v hodnocení, že v kontextu České republiky je celá řada reakcí neadekvátních, nafouknutých a hysterických. A to z mnoha důvodů. Když se podívám na mnohokrát probírané kvóty – první zveřejněný počet 520, nebo druhý něco přes tisíc lidí – to jsou relativně malé skupiny, jejichž integrace by asi nebyla problematická. Zároveň je třeba říci, že tento návrh nebyl v médiích zveřejněn úplně. Jednak nebyl úplně propracován, ale i ty základní kontury, které se objevily v zahraničním tisku, tady příliš diskutovány nebyly. Například, že jednou z možností je, že si hostitelská země do jisté míry bude moci vybírat profil imigrantů. Že si budeme moci určit, jaký typ imigrantů tady chceme mít. Zároveň by neplatilo, že by přišli k nám a potom odešli jinam. Museli by se skutečně integrovat do země, která by je přijala. Za hlavní problém ale považuji to, že se skutečná, seriózní debata ani nezačala. Když ji někdo chtěl nastolit, začalo se hystericky křičet ne, ne, ne. Nezačalo se věcně řešit, co by to znamenalo v pozitivním, nebo naopak negativním slova smyslu, nebavíme se o těch návrzích a rovnou říkáme ne.

Za třetí bych upozornil na další věc. Když se láme chleba, ukazuje se, jak některé věci fungují. Dokud Evropská unie fungovala bezproblémově a jenom přerozdělovala peníze, tak nám to vyhovovalo. V momentě, kdy dochází k nějaké krizové situaci a je potřeba přebrat na sebe kus nějaké zodpovědnosti, najednou se tváříme, že se nás to netýká. Nebo že nám někdo něco vnucuje. Ale jak Evropská unie, tak i jiné instituce typu NATO jsou založeny na kolektivní zodpovědnosti. A my se nemůžeme tvářit, že problémy jiných zemí jsou jejich problémy a nikoli naše. Jsou to svým způsobem i naše problémy.