Pane profesore, nejprve se na prahu nového roku podívejme do Anglie. Konzervativní premiér Boris Johnson nedávno drtivě vyhrál, přestože mu valná část českých komentátorů věštila neúspěch. Je teď jistota, že brexit na konci ledna už skutečně přijde?

Zcela jistě. Formálně Británie z EU vystoupí, ale teprve složitá vyjednávání o podmínkách vzájemného obchodu, do nichž spadají nejen cla a importní kvóty, ale i regulace trhu, podmínky zaměstnávání Evropanů, pracovní povolení, hygienická opatření a daně i fiskální pravidla, rozhodnou, do jaké míry bude Spojené království skutečně nezávislé.

Konzervativci získali nejvíce parlamentních křesel od doby Margaret Thatcherové. Lze tento výsledek chápat i jako pomyslné druhé referendum o brexitu se zřejmým výsledkem?

V jistém smyslu ano. Nebylo to však ponižující opakování téhož plebiscitu, ano – ne, volila se vláda brexitu a bylo to rozhodnutí, komu dát důvěru, protože hodně záleží, jaký brexit vyjedná.

V průběhu posledních měsíců jsem stále častěji četl o tom, že i řada voličů labouristů brexit podporovala. Je to skutečně tak? Existují nějaké průzkumy? A pokud ano, je právě toto příčinou Corbynova debaklu? 

Samozřejmě, vždyť Johnson vyhrál ve 24 volebních okrscích, které si nikdy od vzniku všeobecných voleb po první světové válce nezvolily konzervativního poslance a převážně hlasovaly pro brexit.

Někteří začínají znovu poukazovat na to, že brexit může způsobit rozpad Velké Británie, protože Skotsko začalo mluvit o možném osamostatnění a referendu. Nakolik je to reálné? A umožňuje britské právo vypsat takové referendum bez souhlasu centrální vlády? Bylo by to podivné.

K rozpadu dojít může, ale je to nepravděpodobné. Johnson má značné charisma a povede kampaň za britskou unii a taky prohlásil, že referendum nepovolí. Nelegálně a jednostranně jej sami Skoti nevyhlásí. Ve střednědobém období bude všechno záležet na ekonomickém úspěchu, nastanou-li hospodářské potíže kvůli odchodu z EU, skotský separatismus posílí.

Nemají to ale skotští nacionalisté snadné, protože chtějí zůstat v EU. Španělsko už několikrát varovalo, že žádost o členství Skotska v Unii bude vetovat.

Jaké konkrétní důsledky řadoví Britové pocítí 1. února, až se probudí a půjdou do práce a jejich země bude mimo EU?

To opravdu nevím, pro ty, kteří v Unii vidí budoucnost světa, nastoupilo jejich zklamání hned po volbách. Nevím, co to bude konkrétně znamenat, neznám podmínky přechodného období, jež má oficiálně skončit až koncem příštího roku a může se protáhnout. Nevím, zda to například nebude znamenat pro nás pasovou povinnost a občanský průkaz stačit nebude.

Co důsledky pro Českou republiku? Do jaké míry odchod Británie ublíží naší ekonomické situaci? 

To bude opět záležet na vyjednaných podmínkách vzájemného obchodu. Angličané chtějí, aby zůstalo při starém, kdežto EU je bude chtít možná poškodit, aby se nestali příkladem pro jiné. Bilanci zahraničního obchodu máme s Brity s přebytkem, ale objem obchodu není nijak významný.

Exprezident Václav Klaus v minulých dnech překvapil některé své příznivce prohlášením, že o případném vystoupení ČR z EU po britské zkušenosti mohou jen snít nezodpovědní politici. Jak tento výrok vnímáte?

Jako pragmatickou sankci zkušeného politika, snad aby Trikolóra neblbla. Klaus je jistě zastáncem vystoupení, ale doba ještě nenazrála. Češi si dnes nedovedou po politickém rozvratu v Anglii něco takového ani představit, jejich skepse tak daleko zatím nesahá a většina české elity je tak jako všude eurofilní. Situace se ale může radikálně obrátit. Příští rok bude Německo prosazovat kvóty na migranty, hranice EU jsou stále nestřežené, proud migrantů stoupá, ghetta muslimů rapidně rostou a s nimi i požadavky na islamizaci Západu.

Premiér Babiš se čas od času také na adresu Bruselu vyjadřuje kriticky a zdůrazňuje důležitost V4. Nepřeceňuje se to? Anebo jde o jediný způsob, jak malé země mohou vedle Německa, Francie a dalších něco prosadit?

Tento nejednotný volný spolek středoevropských států nemá velkou politickou sílu, ale je naší jedinou nadějí v odporu vůči muslimské imigraci. Proti kvótám posledně hlasovalo i Rumunsko, měli bychom ale usilovat i o spojenectví s dalšími zeměmi, zejména s Rakouskem a Chorvatskem, bude-li nás víc, budeme mít větší vliv, i když na kvalifikovanou většinu podle nešťastné Lisabonské smlouvy v Radě EU nemáme. Tento spor s EU je existenciální, nejde jen o princip suverenity v tom nejzásadnějším, v možnosti rozhodovat, kdo s námi bude bydlet a kdo ne, jde o samo bytí a nebytí. Západ je ztracen (viz Thilo Sarrazin, Nepřátelské převzetí), za několik generací bude mít islámskou většinu, a to bude konec demokracie a západního svobodomyslného životního stylu. Pokud bychom se museli tomuto trendu podvolit, bude nezbytné z Unie vystoupit. Lidé to u nás vědí už dnes, ale nepociťují ještě, že to začíná být naléhavé.