Pane profesore, student Filozofické fakulty UK, který se stal pachatelem masakru, obdržel za svou bakalářskou práci ocenění. Šlo o tzv. haličské povstání proti Rakousko-Uhersku. Nikdo si ničeho špatného nevšiml. Jak je to dle Vás možné? Vy studentům přednášíte a pracujete s nimi.

Ze současné společnosti se vytrácí běžná sociální interakce, která je ve stále vyšší míře nahrazována sociálními sítěmi a komunikací on-line. To neznamená, že bychom se měli vzdát výdobytků technologického pokroku, ale musíme si uvědomit, jaká rizika tato transformace přináší. Tradiční společnosti věnovaly značnou pozornost a energii sladění mezi psychickým a mentálním nastavením jedince a povahou a nároky společnosti. Lidé byli zvyklí být příslušníky určité skupiny, která vyhledávala a nemilosrdně selektovala jedince, v nichž vytušila možné riziko. Existovala nejenom eugenika těla, například eliminace fyzicky postižených jedinců ve starověké Spartě nebo Skandinávii, ale také eugenika mysli, to znamená vytěsňování veškerých potenciálně nebezpečných psychických úchylek prostřednictvím náročných iniciačních rituálů, kolektivních sportů, internátních škol, skautských oddílů, studentských spolků nebo vojenské služby. Kolektivní trávení volného času v nejrůznějších podobách a prakticky neomezená možnost komunikace tváří v tvář poskytovala rovněž všeobecně dostupnou psychoterapii. Neustálý dohled vyšší autority nebo bližních probíhal sice na úkor soukromí, nicméně udržoval kontrolu nad asociálními a vražednými běsy, které se mohou nečekaně probudit v mysli „nenápadných, zamlklých a bezproblémových“ jedinců.          

Existují otazníky nad postupem Policie ČR před zásahem na FF UK. Zásah samotný byl jistě obdivuhodný, ale pochybnosti o předchozím postupu byly ministrem vnitra přehlušeny salvou vět o „dezinformacích, fámách“ apod. Jakkoliv i to může být relevantní, zachoval se ministr vnitra správně?

Myslím, že ministr vnitra se nezachoval správně. Jakkoliv je třeba ocenit úspěšný zásah policie v budově Filozofické fakulty na Palachově náměstí a nasazení a odvahu jednotlivých policistů a záchranářů, v oficiálním a mediálním výkladu největší tragédie v moderních dějinách České republiky existují mnohá neobjasněná a nelogická místa a nejasnosti, na které již upozornili někteří analytici i mainstreamoví novináři. Veřejnost, a především pozůstalí po obětech mají právo vědět, proč zemřelo čtrnáct převážně mladých lidí. Jestliže z odpovědných míst nezazní jasná slova oddělující fakta od domněnek a spekulací, pak se lidé přirozeně uchýlí k nejrůznějším úvahám, které mohou naznačovat, že tragédie nebyla projevem nepředvídatelného pominutí mysli osamělého jedince, ale že šlo o konspiraci připravenou ve vyšším zájmu. Tak tomu bylo po atentátu na prezidenta Kennedyho v roce 1963 nebo po 11. září 2001. Ministr vnitra svým útokem na údajné dezinformátory a naznačením „ruské stopy“ podobné domněnky pouze přiživil.           

Do jaké míry současná politická reprezentace v této krizi obstála jako celek? Ráda označuje své kritiky za „antisystémové“, čili jak obstáli v situaci, kdy „systém“ drží ve svých rukách?