Na blogu jste se pozastavovala nad informací, že v Milionu chvilek mají kolem osmi úvazků. Mikuláš Minář v rozhovoru pro Právo připustil, že „jen s dobrovolníky to nejde“. „Nikomu nepřeji organizovat Letnou jen s dobrovolníky. Bez zaměstnanců se to neobejde. Buď to zabalíme a nebudeme dělat Letné, nebo se budeme muset profesionalizovat, abychom mohli dělat pořádně jak roli hlídacího psa, tak roli zahradníka. Tedy toho, kdo kultivuje naši demokratickou zahradu,“ uvedl pro Právo. Vadí vám, že se více profesionalizují? Proč si myslíte, že by měli fungovat jen na bázi dobrovolníků? Mají podporu veřejnosti.

Víte, já si opravdu myslím, že je velký rozdíl mezi spontánním hnutím, které chce být tím hlídacím psem, a hnutím, kde lidé berou za tuto činnost plat. Nerozumím v tomto kontextu pojmu profesionalizovat, pokud tedy nechtějí mít subjekt, který se bude touto organizační činností živit. Ale to už jsme jinde, v kategorii firem, ne hnutí lidí, kteří zdola povstali, aby v této zemi něco změnili. Chci tím říct, že pro mne by byl přijatelnější stav, kdyby si Milion chvilek, podpořen dary z celé republiky, na servis kolem najal profesionály, a sami mluvčí a nositelé myšlenek to dělali prostě proto, že chtějí a cítí to tak.

Srovnávala jste situaci s rokem 1989, ale je jiná doba. Pokud mají na účtu několik milionů, mohou si dovolit nejen transparenty, ale i zaměstnance nebo placené spolupracovníky. Navíc, když chce někdo platit organizátory demonstrací ze svých peněz…

Ano, je jiná doba. Zda lepší, nebo horší, musí posoudit pamětníci. I tehdy byly v ulicích miliony lidí… nebyly mobily, nic… a měnila se historie. Mají-li dnes Chvilky na účtech několik milionů, je pochopitelné, že to směřují na obrazovky, techniku, letáky… Dokonce si umím představit platit administrativní práce, techniky. Nic proti tomu. Co mi k tomu prostě nesedí, jsou mzdy mluvčích u mikrofonu, tedy těch, kteří mají být těmi lídry, oslovujícími lidi pod pódiem, zkrátka velmi odděluji roli na jedné straně obsluhy, a reprezentantů Milionu chvilek, kteří by měli být těmi autoritami a tam mi ten plat prostě nesedí.

Možná i proto, že jsem zažila onen listopad, lidé vybírali do čepic peníze, aby bylo na ty letáky, jezdili stovky kilometrů svými auty, a to v celé republice, scházeli se po práci, o víkendech… Sama jsem na akce OF vodila svou malou dceru, doma chystala letáky… Fotili nám a filmovali dobrovolníci… A z toho mála, co jsem tehdy měla, jsem přispívala na všechno, tehdy proti soudruhům, kteří byli sakra soupeř, a měli v rukou všechno: tisk, televizi… A ta náměstí byla plná v celé republice. Neumím si představit, že by ti, kteří mluvili do mikrofonu na Letné, nebo na náměstních ve velkých i malých městech, si brali plat… Dokonce ani tehdy, kdyby měli z čeho. Proto mne ta informace, že pan Minář bere mzdu, tak překvapila.

Psala jste na blogu o tom, že by měli zveřejnit pracovní smlouvy. Ocituji část z jednoho z diskusních příspěvků, když jste na toto téma zmiňovala na sociální síti. „Viz brána darujme.cz na hlavní stránce. Chci, aby to bylo děláno pořádně, jsou to soukromé peníze a nepřeji si, aby zveřejnili plat a byli pranýřovaní.“ Psal evidentně jeden z podporovatelů Milionu chvilek. Bez ohledu na pranýřování, nejsou peníze, které dostávají prostě soukromou záležitostí? Proč by měli zveřejňovat pracovní smlouvy?

A jsme u toho. Podepíši vám stokrát jako advokátka, že mzda je absolutně soukromou záležitostí, a dokonce jsem uvítala nedávný nález Ústavního soudu, který za neveřejné označil i platy úředníků radnic a krajských úřadů. Protože sekretářka hejtmana je totéž, co moje sekretářka, a není důvodu, aby jen proto, že má veřejnoprávního zaměstnavatele, ztrácela soukromí. Je tu ale jedno velké ALE. Milion chvilek je spolek s nějakým cílem. Bohulibým, dobrým a správným, protože nic nepotřebuje kultivovat více než současná politická scéna.

Nemůže ale právě proto nikdy říct, dávejte nám na naši činnost dary, ale neptejte se, kolik my sami si z toho budeme brát pro sebe. I plat starosty nejmenší obce je věc veřejná. O přiznávání majetku podle zákona o střetu zájmů nemluvě – a to patřím mezi jeho odpůrce, jsem autorkou ústavní stížnosti podpořené 42 senátory, aby tu šílenou novelu, kde i radní musí hlásit všechno, a dokonce je to kdykoli veřejně přístupné, zrušil. Tedy nejsem člověk, který je zastáncem toho, že vše musí být absolutně veřejné, právě naopak. Ctím soukromí více než jiní. Nicméně Milion chvilek, dejme tomu jako určitá podoba Občanského fóra kdysi, tyto informace prostě nemůže tajit. Minimálně u svých mluvčích. Spolek, který bojuje za transparentnost v politice, nemůže sám utajovat tak principiální věc, navíc když ji platí z darů lidí. Tedy alespoň v to opravdu doufám, protože to zatím nevím.