S vaším jménem si každý spojí skupinu Olympic a úspěšné hity Dej mi víc své lásky, Snad jsem to zavinil já, Želva a další. Co vás tedy, pro některé překvapivě, vedlo k tomu, že jste začal před časem publikovat komentáře a úvahy o České televizi, Českém rozhlase, o politice, islámu či migraci, které se v těchto otázkách naprosto rozcházejí s pohledem mainstreamových médií?

Pro ty, kteří mě znají delší dobu, to žádné překvapení nemohlo být. Je to jen návrat k profesi, kterou jsem dělal možná delší dobu než hudbu se skupinou Olympic. S ní jsem hrál a psal texty od doby jejího vzniku pouhých sedm let. Muziku jsem tehdy pověsil „na hřebík“ jen proto, abych mohl dokončit studium dramaturgie dokumentaristiky na FAMU. Což se sice podařilo, ale v naprosto špatné době. Psal se rok 1971. Od roku 1969 jsem prošel několika asistentskými posty, až jsem po své graduaci uvízl jako redaktor v kulturní rubrice Televizních novin tehdejší Československé televize. Začínala tzv. normalizace a neměl jsem to zrovna jednoduché, jenom tato epizoda by byla na hrozně dlouhé povídání. Ovšem pravda je, že základy žurnalistického řemesla, jehož pravidla jsou stejná ve všech politických režimech, jsem se naučil právě tam. On není až tak velký rozdíl, vyjadřujete-li se obrazem a komentářem, nebo pouhým psaným textem. Jak u nás politicky rychle přituhovalo, uprchl jsem ze zpravodajství do redakce vysílání pro děti a mládež, a nakonec jsem dal znormalizované televizi sbohem a pracoval jako scenárista a režisér v Krátkém filmu Praha. A konečně v roce 1980 jsem emigroval do Austrálie, protože se mi zdálo, že komunisté u nás budou vládnout opravdu na věčné časy.

Abych se vrátil k vaší otázce, politicky myslet a argumentovat mě už v době mého dospívání učil můj otec, i když jsme byli každý na opačné názorové straně. On totiž vedle toho, že byl řadový učitel, také přednášel obor mezinárodních vztahů na jakémsi tehdejším partajním institutu v Praze. Dál jsem se rozvíjel už pod vedením profesorů Viktora Růžičky a A. F. Šulce na katedře dokumentární tvorby. Někdy také velmi pomáhaly neformální rozhovory se spisovatelem Jiřím Muchou. Ať už tak či onak, zjistil jsem už tehdy, že mi psaní docela jde, a hlavně, že mám tuto činnost rád.

Politikou jste se však dlouho nezabýval, co způsobilo ten zlom?

Od Anglosasů jsem se vrátil domů až v roce 1994 a tehdejší žabomyší války na české politické scéně mě nechávaly celkem v klidu. Ze svého „zimního politického spánku“ jsem se začal probírat až v průběhu kauzy o podpisu či nepodpisu tehdy nové Lisabonské smlouvy mezi členskými státy Evropské unie. Zprvu jsem postoj Václava Klause nechápal, ale dnes už mu naprosto rozumím. A také jsem nerozuměl výroku Václava Havla, který krátce po onom podpisu prohlásil, že se „tetelí radostí“ nad tím, co dále nastane. Také tomu dnes už docela rozumím.

Jak všichni víme, v roce 2013 začal a v následujícím roce katastrofálně zesílil nájezd muslimských migrantů nejenom do Evropy, ale i do ostatních mnohdy velmi vzdálených zámořských zemí, které můžeme souhrnně nazvat západní demokratickou civilizací. Pochopil jsem, že se jedná o největší civilizační krizi našeho světa od dob druhé světové války. Uvědomil jsem si, že jsem se s kořeny tohoto novodobého zla, s doktrínou multikulturalismu, setkával velmi často jak v Austrálii, tak později i v Kalifornii, a že jsem jeden z mála lidí, kteří mohou dosvědčit a odhalit konkrétní propojení tohoto politického proudu na starý zkrachovalý marx-leninismus. Z tohoto důvodu jsem začal opět psát. Rozjezd to nebyl zrovna hladký, ale naštěstí mám dávného dobrého kamaráda, aktivního žurnalistu, od kterého se dodnes mám co učit. A také skvělého editora v Neviditelném psu.

Co si jako častý divák ČT24 myslíte o zpravodajství a publicistice České televize?

Víte, já se domnívám, a nejsem sám, že posláním žurnalisty v demokratické zemi je především informovat. A dělat to objektivně.  Tohle se však v našich veřejnoprávních médiích neděje. Používají dvě metody. Sice informaci přinesou, ale následně ji jednostranně okomentují v trendu levicového liberalismu, jak je všem „doporučeno“, možná přímo i nadiktováno, postmarxisty z Bruselu. Druhá, mnohem horší metoda je, že informaci, která se jim ani trochu nehodí, jednoduše zamlčí. A my jsme pak odkázáni jen na alternativní média na internetu. Vezměte si například ostře sledované zprávy o činech prezidenta Trumpa. V našem veřejnoprávním prostoru vyznívají všechny negativně. Pokud to dokládají citací ze zahraničního tisku, vždycky jde o Trumpovi nepřátelská ostře levicově liberálně orientovaná média. Podíváte-li se na většinu skutečně seriózních zahraničních zdrojů, dostanete naprosto rozdílný obrázek.