Jak hodnotíte situaci, ve které se ocitla Česká republika poté, co se Evropská komise rozhodla zahájit řízení s Českou republikou kvůli tzv. nerespektování přijímání migrantů na základě Bruselem nadiktovaných kvót?

Dnešní Evropská unie je něco naprosto jiného, než byla ta, do níž jsme v roce 2004 po celonárodním referendu vstupovali. A to je to celé neštěstí.

Stručně: „Když ptáčka lapají, hezky mu zpívají“. Většina z nás doufala, že nás toto rozhodnutí definitivně vrátí tam, kde jsme byli už dávno před druhou světovou válkou – mezi rozvinuté západní demokracie. Jenže po dalších pěti letech nastal zlom. Přišla tzv. Lisabonská smlouva. Nová smlouva mezi členskými státy Unie, ke které jsme nakonec přistoupili i my. Naše hlavní sdělovací prostředky nám obsah smlouvy předkládaly jako nezbytný vývojový krok. Jen málo tehdejších vedoucích politiků státu dokázalo tento záměrně složitý a nesrozumitelný dokument prostudovat tak, aby dovedli správně zvážit všechna jeho skrytá nebezpečí.

Zde je nutno poznamenat, že jeden z těch mála byl prezident Václav Klaus. Proto také odkládal podpis této smlouvy na nejzazší únosnou mez, až se nakonec musel podvolit politickým tlakům - tehdejší vládě, Ústavnímu soudu a také veřejnému mínění, tehdy ještě plně ovládanému médii tzv. hlavního proudu. Byla to především veřejnoprávní televize, která začala stále více podléhat vlivu levicově liberálních zastánců projektu postupného odevzdávání národních suverenit ve prospěch bruselského unijního vedení. Netřeba dodávat, že šlo zároveň o skryté zastánce nové plíživé revoluce, která se zdánlivě neškodně nazývá globalizace. Stejně jako všechny předchozí, zastánci tuto revoluci občanům předkládají jako jakýsi nevyhnutelný vývojový krok. Kolikrát jsme již tohle slyšeli, a jak to nakonec dopadlo. Museli jsme přežít Lenina, Mussoliniho, Hitlera i Stalina, ale za jakou cenu?

Média tehdy Václava Klause záměrně osočovala dokonce i z povolnosti vůči Moskvě, takže byl nakonec přitlačen ke zdi. Byli jsme tehdy hloupí, protože jsme byli zřejmě záměrně velmi málo informováni. V té době jsme ještě měli šanci jít cestou například Švýcarska, jenže naše politická reprezentace - jako obyčejně - selhala. Nenapadá vás srovnání s Mnichovem, anebo s únorovým komunistickým pučem?