Když sledujete, co se děje v Česku, kde vláda vyhlásila na 30 dnů nouzový stav, v Itálii, kde má pandemie už více než patnáct set obětí na životech, v Německu, kterému podle kancléřky Angely Merkelové hrozí, že nakaženo bude mezi 60 a 70 procenty obyvatelstva, ale i jinde v Evropě a ve světě, co vám připadá ze všeho nejpodstatnější, ať už z ekonomického nebo neekonomického pohledu?

Pokud jde o ekonomickou stránku věci, důležité je nedívat se na situaci fatálně. Finanční trhy jsou svým způsobem v daném okamžiku hrou s nulovým součtem. Když někdo prodává, jiný kupuje, co je prodáváno. Peníze se pouze a jen přesouvají z jedné hromádky na druhou. Potud asi vše jasné. Ale mnoho lidí má pocit, že to platí jen u některých transakcí. Že když třeba propadá cena akcií, nemůže z toho těžit nikdo. A přeci i na takovou situaci se dá hledět ze dvou stran. Když propadá cena akcie, chudne ten, kdo ji dosud vlastnil, ale potenciálně bohatne ten, kdo ji teprve hodlá koupit. Když ekonomika zamrzá a padá volným pádem do – dlouho avizované – recese, řada firem má potíže s likviditou i odbytem a řada zaměstnanců se třese o práci. A přece to má i druhou stránku věci. Ve stejný okamžik jsou likvidovány takzvané zombie firmy, neproduktivní skořápky přežívající na transfuzi uměle levných peněz, a uvolňují tím dosud vázanou pracovní sílu, která zoufale chyběla ve společnostech efektivnějších. Když praskají bubliny na finančních trzích, chvíli to bolí, ale ekonomika jako celek se uzdravuje.