Co říkáte tomu, že se objevují návrhy na opakování referenda ve Velké Británii? Jako reakce vznikla humorná petice požadující opakování fotbalového zápasu mezi Anglií a Islandem...

Návrhy na opakování britského referenda jsou myslím irelevantní, a dokonce z pohledu EU zbytečné. Petice tří a půl milionu petentů je jakousi trapnou a komickou tečkou za referendem. Ukázalo se – a to je komický komponent – že petenty je například 39 tisíc rezidentů Vatikánu, který má jen 800 stálých obyvatel. A další velké bloky například ze Severní Koreje. Pokud se petiční výbor britské Dolní sněmovny rozhodne petici přímo neodmítnout jako očividně zmateční a nereprezentativní, což je možné; odmítnout petici by bylo politicky nekorektní, byť zdravý rozum napovídá, že není co projednávat. A to je ten trapný komponent. V každém případě ta petice nemůže postoupit dál než před petiční výbor, který se téměř jistě rozhodne nepřijmout na jejím základě žádné doporučující usnesení. Skutečná hrozba zvrácení výsledků britského referenda je jinde.    

Víme, že Nizozemci a Francouzi odmítli Evropskou ústavu. Potom přišla Lisabonská smlouva, která obsahovala totéž co Evropská ústava, jenom v jiné formě. Umožněno hlasovat v referendu bylo jenom Irům (Francouzům a Nizozemcům již raději ne). Irové Lisabonskou smlouvu odmítli. Museli pak hlasovat znovu. O čem to vypovídá? Demokracie jenom, když občané hlasují tak, jak si politici přejí?

Tady je třeba trochu delšího popisu historie Lisabonské smlouvy. Začněme její původní variantou, návrhem  takzvané Ústavy po Evropu. U jeho zrodu leží dnes už téměř zapomenutá „Laekenská deklarace“ o budoucnosti Evropy. Ta identifikovala zásadní problém evropského projektu: občané evropských zemí chtějí více efektivní a otevřenou unii, takovou, která se zabývá jejich problémy a nebere svým občanům, jejich demokraticky zvoleným a odpovědným parlamentům a vládám jejich pravomoci, neintervenuje do věcí členských států, a naopak, hovořila o nutnosti zjednodušit a otevřít způsob jednání a práce evropských orgánů, navrátit pravomoci zpět tam, kam patří – do členských států a regionů a jejich občanům odpovědným zvolených orgánů. Odpojení Unie od evropských občanů správně ohodnotila jako rostoucí hrozbu ohrožení jejich identity. Celkově deklarace vyzněla  pozitivně jako volání po otevření a řešení těchto otázek. Téměř bez povšimnutí ale prošlo, že její druhý článek obsahoval „kukaččí vejce“: „Otázkou je, zda v delším časovém horizontu, takové zjednodušení a reorganizace nepovede k přijetí nějakého ústavního textu Unie“.

Na doporučení deklarace byl svolán Konvent, který měl vypracovat návrh lepšího rozdělení kompetencí v Evropské unii, po kterém volala Laekenská deklarace. Měl připravit návrh řešení problémů které deklarace nastínila, ztrátu důvěry občanů,  netransparentnost a demokratický deficit Evropské unie. Měl přinést lepší rozdělení a vymezení kompetencí v EU, zjednodušení unijních nástrojů a více demokracie, transparentnosti a efektivnosti. Konvent se scházel a jednal způsobem, který nejlépe popsal český zástupce Jan Zahradil. Konvent od samého počátku ignoroval většinu článků deklarace, která pojednávala o zjednodušení struktury a větší otevřenosti orgánů Unie a přenosu kompetencí zpět na členské státy až po kontrolu občany volených domácích orgánů, požadavek zvýšit transparentnost evropských jednání a rozhodnutí a problém demokratického deficitu; ale otázku, zda v delším časovém horizontu nebude Unie uvažovat o nějakém ústavním textu naopak pojalo předsednictví Konventu pod vedením bývalého francouzského presidenta Giscarda d'Estaing jako závazný pokyn připravit text Ústavy pro Evropu ihned, téměř bez diskuze o jejím obsahu. Text byl připravován v uzavřených jednáních předsednictva a byl delegátům předložen až na samém konci Konventu a nebylo o něm ani hlasováno, byl „přijat konsensem“. To vedlo k tomu, že český delegát Jan Zahradil jednání Konventu těsně před jeho ukončením na protest opustil.

Ústava pro Evropu ale u evropských občanů propadla. Byla odmítnuta v referendech ve dvou zakládajících státech Evropské unie, v Holandsku a ve Francii, což bylo vzhledem k tomu, že Francie je jedním z „motorů Unie“ a byla jejím hlavním propagátorem, pro Unii zvláště trapné. Ratifikační proces byl přerušen a evropští ústavní inženýři začali pracovat na řešení. Tím ovšem nebyl návrat k závěrům Laekenu, ale cosi, co by se dalo přirovnat k úderu pod pás.

Proč ránou pod pás?

Byl připraven nový text, který už nebyl novou ústavní smlouvou, která by musela procházet stejným ratifikačním kolečkem, který v některých státech Unie předpokládá referenda, ale byl novelizací původních smluv o Evropské unii a o fungování Unie. Výsledkem byl text dodatků ke smlouvám, který připomíná talíř špaget. Byl naprosto nepřehledný a nečitelný. V tom úmyslném zmatení článků, jejich přečíslování, vypuštění některých původních a vložení nových článků a změn jejich původního textu se vyznali jen jeho tvůrci. Konsolidovat a zpřehlednit se jej před jeho ratifikací pokusilo jen několik právníků, u nás to byl Pavel Hasenkopf, právník Kanceláře prezidenta republiky.

Účelu ale bylo dosaženo, nešlo o novou smlouvu, a tak se autoři vyhnuli problémům ratifikace, jmenovitě referendům. To se nakonec konalo jen v Irsku, jehož ústava předepisuje referendum i pro novelizaci takové smlouvy, a smlouva tam propadla. I bylo svoláno referendum nové a podařilo se, EU nad irskými občany nakonec zvítězila.

Vy jste Lisabonskou smlouvu analyzoval...

Lisabonská smlouva, to je její nový název, není nic jiného, než téměř úplný text neúspěšné Ústavy pro Evropu, po vypuštění nejvíce do očí bijících částí, které prozrazují zřízení nového státního útvaru (hymna, vlajka), přičemž ale většina takových článků ve smlouvě zůstala. Místo přenosu pravomocí zpět na členské státy, byly do Bruselu přeneseny nové pravomoci v oblastech energetiky, sociální politiky, bezpečnosti, nepřímých daní, zahraniční politiky a mnohých dalších oblastí. Lisabonská smlouva převedla většinu z nich pod úplnou pravomoc Unie, u jiných zřídila takzvanou „sdílenou pravomoc“, která znamená, že zůstaly v pravomoci členských států do momentu, kdy se Unie rozhodne pravomoc převzít. Není ani jedna oblast pravomocí, která by byla v Lisabonské smlouvě vyhrazena jako výlučná pravomoc členských států.

A tak se podařilo Evropské unii, za spolupráce ochotných evropských vlád, parlamentů a ústavních soudů obrátit porážku ve vítězství. O obsahu a konsekvencích smlouvy evropský občan dodnes neví nic, kromě toho, co mu už více než deset let předkládá bruselská a místní propaganda, jejich poslanci a novináři kteří tu smlouvu většinou ani nečetli.

A nakonec jen k ilustraci toho, jak se smlouva vypořádala se zjednodušením struktur a  s demokratickým deficitem Unie, o kterém hovořila Laekenská deklarace.

Jak tedy?

Jediný demokraticky volený orgán EU je Evropský parlament, podivné legislativní těleso, které nesmí být zákonodárcem. Navrhovat zákony nesmí ani Evropská rada, složená z hlav členských zemí, ta jen „vymezuje její směry a její obecné politické priority“, jediným normotvorným orgánem Unie je nikým nevolená Evropská komise.

Evropskému parlamentu, který volí občané evropských zemí, jsou v Lisabonské smlouvě, lépe řečeno dodatcích a změnách původních smluv, věnovány z více než pěti set stránek, které pod humorným názvem „Konsolidovaný text Smlouvy o Evropské unii a Smlouvy o fungování Evropské unie ve znění Lisabonské smlouvy“, jež najdeme na stránkách českého Úřadu vlády, celé čtyři krátké odstavce, které se dají shrnout do jedné věty: 

„Vykonává funkce politické kontroly a konzultace a volí předsedu Komise, skládá se ze zástupců občanů Unie, kterých je maximálně sedm set padesát, jeho členové jsou voleni na dobu pěti let a volí si svého předsedu a předsednictvo.“

Jak vidíte, Evropská unie a její příznivci v jednotlivých zemích jsou velmi kreativní a vynalézaví. Jak v Británii, tak v EU budou hledat, jak referendum obejít, nebo dokonce změnit jeho výsledek v pravý opak. Nebo přesvědčit britské občany, že vlastně chtěli něco jiného, než pro co hlasovali. Nepodceňoval bych to, o tom, že evropské elity mají nulový respekt pro evropské občany a jejich referendy nebo volbami vyjádřenou vůli, jsme se již mnohokrát přesvědčili.