Je to tady – krajina se vysušuje – a není to problém zdaleka jen jižních států Evropy…

Klimatické změny současného antropocénu – věku člověka – svádíme v současnosti na „skleníkové“ plyny, především oxid uhličitý, a téměř nám nevadí rozsáhlé nepříznivé změny v krajině, zejména značné ubývání tropických pralesů. Krajina se rychle přehřívá, na zemědělské půdě a v lesích se nevhodně hospodaří. Humidní Česko s někdejšími mokřady bylo drenážně odvodněno, někdejší drobně mozaikovitě členitá struktura krajiny se homogenizovala do velkých půdních bloků a urbanizovaných ploch, malé koloběhy vody a energií přecházejí na velké, a tak se i  naše území postupně vysušuje – aridizuje.

…z mokré, vlhké Šumavy se tak podle vás stává suchá holina? Kde si podle vás můžeme vzít „odstrašující“ příklad, když už nedbáme na varování?

Tragickým příkladem je dokonce Šumava, kde ještě počátkem padesátých let bylo možno při jejím poznávání každý den nalézt pramen... Udržení vody v krajině je naprosto prioritní potřebou, většina minulých vyspělých civilizací zanikla suchem. Trvale se klimaticky přibližujeme mediteránu – Středozemí – a proto je nezbytné poučit se z tamního vývoje. Po likvidaci jedinečných vavřínových, cedrových, dubových a borových lesů, respektive  jejich odtěžení samovolně vznikly převážně pouze trnité stálezelené křovité porosty macchií, případně biotop nízkých polokeřů garrigue. Ukázku „vítězného“ vývojového závěru nám poskytuje blízké Mrtvé moře, kde je život pouze na mikrobiální úrovni.

V ekologicky nevyvážené krajině nelze bezohledně prosazovat doktrínu „příroda si sama nejlépe pomůže“, neboť nejsme Yellowstone.  Evoluce není pouze pozitivní,  proto je nutno vycházet ze současné výchozí situace kulturní krajiny a vzrůstajících stresových podmínek a také z potřeby ochrany dochovaných hodnot, zejména vodohospodářské bilance. Kupodivu nám jakoby nic neříká trvalé plynulé rozšiřování plochy pouští a polopouští ve všech částech světa, včetně Evropy. Zajímavé je, že vůdčí myšlenkou někdejšího ministerstva životního prostředí byla proklamativní předběžná opatrnost a globální myšlení. To však  u současného rezortu pod vedením ministra Brabec z ANO zřejmě již neplatí, neboť politicky prosadilo bezzásahovou výrobu „pralesové divočiny“ na převažujícím území našich národních parků a případně i v dalších lokalitách, za pomoci lokálně chráněného kůrovce, který z těchto „množíren“ se dále úspěšně rozšířil, neboť vyniká vysokou reprodukční schopností a kupodivu má křidélka. Přitom i písek ze Sahary k nám dokáží zanést vzdušné proudy. „Experimentální“ území Šumavy postoupilo kůrovcovou disturbanci „větrolamových“ hřebenových smrčin v délce více než čtyřicet  kilometrů, se stamiliardovými škodami, pod heslem kůrovec je architektem divočiny a také jejím nejrychlejším výrobcem, načež vznikla kůrovcová národní kalamita.