Budeme si připomínat 30. výročí sametové revoluce, ale zatím tento rok příliš slavnostně nevypadá. Od dubna tato země čelí vlně demonstrací a vládní nestability. Co jsme se v kontrastu k tomuto výročí tento rok zatím dozvěděli o naší společnosti? Co nám schází, co nás trápí jako společnost?

Trápí nás krátkozrakost, netrpělivost a zášť. 

Lidé, kteří jsou mediálně nejvíc vidět (nazývat je něčími reprezentanty nebo něčími lídry by opravdu mohlo někoho urazit), nejsou schopni nadhledu, tolerance ani humoru. Proto nepředkládají lidem nějaké vize, za nimiž by sami stáli, ale spojují lidi jen sdíleným pocitem frustrace. Tato zamindrákovaná stáda by se ale nikdy v takových počtech nesešla, jak sám ten svolavatel přiznal, kdyby zkusil vyjádřit nějaký pozitivní program. 

Netrpělivost je příčinou tragédií, přinejmenším však Potěmkinových vesnic. Pořádné jídlo není fast food, ale slow food. Pořádná demokracie taky nevznikne ze dne na den. Chybí mi tu konzervativní myšlenkový proud, který by lidi mírnil, brzdil, učil je šetřit energii na důležité věci, učil lidi vidět věci v souvislostech a s nadhledem, a hlavně by měl odvahu poučit se z reality, a ne žít v mýtech.

A ta zášť? Třicet let po předání moci se stále lustrujeme a hledáme důvody k nenávisti. Kádrováci, politruci a ideologové mají žně. Třicet let tu panuje ona „blbá nálada“! Dvacet let po „Vítězném únoru“ (1948) dokázala společnost úplně jako v pohádce sama sebe vytáhnout za vlasy z bažiny – a nastalo pražské jaro (1968), ojedinělý fenomén, o němž se dosud mluví na celém světě. Ale my se furt jen lustrujeme! 

Demonstrace, které vyvrcholily koncem června na Letné s účastí zhruba čtvrt milionu lidí, začaly jmenováním Marie Benešové do vlády. Teď to prakticky o Benešové už není, hnutí Milion chvilek pro demokracii usiluje hlavně o konec Andreje Babiše a rovněž se vyslovuje ostře vůči prezidentovi. Bude na podzim vlna tohoto silného odporu se stejnou intenzitou pokračovat?

Já pokládám vládu za velmi stabilní, když ustála toto socdemácké štengrování hraničící se sabotáží. Proto se nepodařily pokusy rozdýmat zárodky barevných revolucí, a že těch pokusů už bylo více. Vláda i většinová společnost se učí žít a pracovat v tomto relativně nestabilním prostředí. Musíme si zvyknout, že toto je normální. Žádný připitomělý „klid na práci“, jak chtěl Husák. Ne, to byly mrtvolné stojaté vody. 

Nejde o žádnou vlnu silných protestů, protože ty lidi nespojuje žádná pozitivní myšlenka. Typově mi celé to hemžení připomíná vesničana zvaného Bohovan z povídky Valentina Rasputina (Loučení s Maťorou). Bohovanova chodidla celoroční chůzí naboso ztvrdla na kámen, dráždil jimi hady a hádky, pochechtával se, jako by ho to lechtalo, a komentoval to blaženým všeobjímajícím citoslovcem „kurrrrva“.

Demonstrace patří k demokracii. Tito milionoví chvilkaři jsou důkazem, že přece jenom tu je něco víc než potěmkinovská „reálná demokracie“. Paradoxně by ti demonstranti měli pravdu, kdyby nedemonstrovali. Tím, že demonstrují, zeslabují vlastně svou argumentaci.

Jsou Miloš Zeman a Andrej Babiš, nadneseně řečeno, „vrahy odkazu 17. listopadu“, jak naznačuje liberální část společnosti? Co oba přinášejí Česku, a hlavně jejich partnerství, které se letos prohloubilo? Co i z emocionálního či psychologického hlediska přinášejí svým voličům?

Vrahy odkazu 17. listopadu by mohli být ti, kteří takto někoho drze označují – jenže demokracie je tvrdá, a i tito duševní impotenti mají v demokracii své místo. Jak říkal Werich, svět musí být plný nejrůznějších lidí. Nesnáším řeči o jednotě a podobně. První, co musíme udělat, je zřetelně vyznačovat meze chování, za jejichž překročení společnost rychle uplatní sankce, aby se ubránila a nerozpadla. A to druhé je, že se musíme naučit tady spolu žít i s těmi nejrůznějšími nositeli nejnemožnějších názorů, protože – to nám budiž útěchou – oni s námi mají podobné trable jako my s nimi. 

Babiš a Zeman jsou fenomény, na nichž se to dá dobře učit. Drahošovi příznivci by jistě chtěli, aby v případě vítězství Drahoše jej za svého prezidenta uznali i voliči Zemana. Takže je spravedlivé totéž chtít po nich. Podobně je tomu s obsazením funkce premiéra. A na základě starodávného pravidla „nečinit druhým, co bych sám nerad strpěl“, je pak možné od nich požadovat úvahu, zda by strpěli, aby jejich favorité byli napadáni takovým stylem jako tito dva. 

„Babiše a Zemana volili zejména lidé z venkova, starší a méně vzdělaní,“ opakují jejich oponenti. Jsou tito lidé nevědomí a zmanipulovaní, jak naznačují třeba umělci Mádl a Geislerová? Až jejich voliči odejdou, nastane vláda stran typu Piráti, kteří vévodí mezi mládeží? Je letošní odpor proti prezidentovi a premiérovi generační věcí?

Víte, já jsem alergický na „umělce“ a podobně to mám s lidmi, kteří si za jméno napíší „filosof“. Jelikož jsem strávil léta, kdy se významnou měrou formoval můj charakter i slovník, mezi železničními dělníky, naučil jsem se nevybíravými slovy reagovat na lži a falše a aroganci a podobně. Tentýž jev popsal Magor Jirous vybranými slovy pro vybranou společnost: „Já jsem v podstatě jemný člověk, ale dávám to dost komplikovaně najevo.“

Jo, a skvělá undergroundová kapela „Bílé světlo“ má skladbu „Umělec“, kde se praví: „Jsem umělec vznešeného ducha / stvořila mne tvůrčí muka / výroba umění, nad to není / a když to vládce nedocení / stačí malý poklonění / a hned je zase plno práce!“

Takže když slyším o filosofech a umělcích, nastává u mne cosi, co se lékařsky nazývá „koprolalie“ neboli nutkání mluvit sprostě. Velmi sprostě. Je to ale úlevné, a zde by to bylo velmi příhodné! 

Takže takto jsem se slušně vyhnul odpovědi na první část vaší otázky.

A pokud jde o Piráty, myslíte ty vyšlechtěné, sice navenek třeba s dredy, ale ve značkových košilích apod.? Tedy ty pseudopiráty, z nichž někteří už mají perfektní eurofazónku a jsou z nich byrokrati jedna ... ne, radost z toho nemám. Smutek.

Ale něco z té původní vzpurnosti by si měli aspoň někteří zachovat, protože protestovat je vždy oprávněné. Ale s Piráty to dopadne jako s komunisty, v Parlamentu zestárnou, občas se užitečně zablýsknou a budou je volit jejich voliči, kteří je volili, když byli mladí, protože byli mladí.