Několikrát jste uvedl, že vítězství Trumpa je reakcí na politiku Obamy. V čem podle vás Barack Obama chyboval tak, že se voliči obrátili k jeho politickému protipólu?

Zaprvé americký hospodářský růst je kolem dvou procent, ale americká střední třída to nijak nepociťuje. Má dojem, že po osmi letech vlády demokratického prezidenta se její úděl nezlepšil. To znamená, že letos by byl favoritem jakýkoliv republikánský kandidát. Donald Trump má navíc přidanou hodnotu, že ze všech republikánských kandidátů v primárkách byl nejvíce proti ilegální imigraci.

Američané, ať už jsou původu jakéhokoliv – bělošského, hispánského, východoasijského – když už jsou američtí občané, nevítají příliš velkou míru imigrace, protože pro ně představuje konkurenci. To jsou dva hlavní důvody, proč to měl Trump usnadněné neúspěšnou domácí Obamovou politikou. Zahraniční důvod je ten, že za posledních osm let Amerika svým způsobem vycouvala ze světa a je vnímána jako lehká váha. Jako někdo, kdo nedokáže být tvrdý. Zvyšuje se tím reputace silných hráčů, jako jsou Rusko a Čína.  

Jak se nový prezident Donald Trump bude chovat na světovém kolbišti? Na jedné straně jmenoval generála Flynna poradcem pro národní bezpečnost, který je údajně vstřícný k Rusku. Na druhou stranu, šéfem CIA bude Mike Pompeo, který bývá označován za jestřába. Jak se v tom všem máme orientovat?

Nedá se to zatím soudit, sám jsem zvědavý. Donald Trump má tendenci obsazovat posty své administrativy z různých frakcí republikánské strany. Dnešní republikánská strana má tři hlavní frakce. První jsou establishmentoví centristé. K nim patří například šéf jeho kanceláře Reince Pribus. Druhá frakce jsou konzervativní přesvědčení republikáni. Jejich šéfem je předseda Sněmovny reprezentantů Paul Ryan. K této frakci patří i Mike Pompeo.

Poslední frakcí jsou trumpisté. Tedy lidé, kteří nejsou konzervativní. Sem patří Trumpův hlavní poradce Stephen Bannon a také Michael Flynn. Nevím, jestli je úplně přesné označení, že je proruský, ale rozhodně je antiislamistický. Patří, pokud jde o otázku islámu, k lidem tvrdší linie. Trump si záměrně pro svou administrativu vybírá lidi z různých frakcí republikánské strany. Takže jeho poradce pro národní bezpečnost je mírnější vůči Rusku a tvrdší vůči islamistům a šéfem CIA vytvořil člověka, který patří v zahraniční politice k jestřábům.

Takže si ve vztahu k republikánské straně Trump počíná chytře takticky?

Z manažerského hlediska to dělá chytře, že se za sebou snaží sjednotit republikánskou stranu. Donald Trump nebyl miláčkem mnoha republikánů, ale těmito nominacemi nabízí každému i tomu nespokojenému s ním – podíl na své vládě. Jsou tu dvě možnosti. Stane se impresáriem, který bude manažovat velmi silné osobnosti ve svůj prospěch. Byl to případ Lincolna, který obsadil svůj kabinet svými konkurenty v rámci republikánské strany. Druhá možnost je, že to nezvládne a vláda bude dysfunkční. Což byl případ George W. Bushe, který obsadil kabinet silnými osobnostmi – ať už viceprezident Dick Cheney, ministr obrany Donald Rumsfeld, ministr zahraničí Colin Powell. Vzájemně se ale nesnášeli a ubohý prezident Bush nebyl schopen je manažovat. Obojí je možné. Buď extrémně úspěšná, nebo naprosto dysfunkční vláda.

Analytik Lukáš Visingr pro server idnes.cz řekl, že Trump přestane s politikou vývozu demokracie, místo toho nastolí realismus a společně s Ruskem se spojí proti Číně. Do jaké míry je tohle reálné? A jak moc si může dovolit být tvrdý k Číně, když Číňané vlastní značnou část dluhu USA a Američané jsou navyklí na laciné čínské zboží?

S tou první polovinou otázky bych souhlasil. Trump nebude expandovat demokracii, rezignuje na idealistickou zahraniční politiku. Bude prosazovat národní zájmy USA, jak je on vnímá. S tím druhým nevím. Trump si bere různé politické otázky osobně. Není politik, nikdy předtím nebyl zvolen na žádnou politickou funkci. Jeho zkušenosti pro výkon volené funkce jsou minimální. Nabídne Rusku jakousi presumpci důvěry. Vladimir Putin se může těšit, že bude mít vstřícného amerického prezidenta.

Ale takový byl i George W. Bush, který se zahleděl ve slovinském Bledu do krásných bleděmodrých Putinových očí. A taková byla i vláda Baracka Obamy a Hillary Clintonové v roce 2009. Vstřícnost vůči Rusku se u každé americké vlády opakuje. Ale právě proto, že si Donald Trump bere politické otázky osobně, stačí podle mě jednou, aby ho Vladimir Putin podrazil nebo nesplnil, co mu slíbil, a pak může být Trump velice ostrý vůči Rusku. Nebo také nemusí. Je otázka, jak s těmi kartami, co má v ruce, bude proti Trumpovi hrát Putin.