Zdá se, že ve vyjednávání s Tureckem Evropská unie přistoupí na požadavek bezvízového styku pro jeho občany. Jak hodnotíte tento krok?

Vízová liberalizace pro Turecko je součástí jednání o dohodě s EU a ze všech požadavků Turci chtěli prosadit nejvíce právě tento – k členství v Unii mají daleko, a proto nejvíc tlačili na zrušení víz. Dohodu chtějí uzavřít do června, což je dost šibeniční termín, a je také otázka, jaké budou přístupy jednotlivých členských států. Některým se také nemusí líbit, že se otevírá bezvízový styk se zemí, která nesplňuje řadu podmínek, a je tady také otázka migrační krize. Před několika lety by tento krok byl něčím nemyslitelným a prvním, kdo by jej zablokoval, by bylo Německo. Dnes to ale prosazuje, přestože hodně riskuje, když poskytne bezvízový styk sedmdesáti pěti milionům Turků a přitom má doma dost početnou tureckou menšinu.

Může reálně dohoda omezit migraci, jak se předpokládá?

V praxi to už funguje a jednoznačně dochází k tomu, že na řecké ostrovy putuje daleko méně lidí než dříve. Tady to zafungovalo, otázkou ale je, jak dlouho Turci budou pravidla dodržovat. Vystupují totiž z pozice síly, to bylo vidět na uniklých záznamech rozhovoru prezidenta Erdogana s Jean-Claudem Junckerem nebo na Erdoganových vystoupeních v turecké televizi, kdy říkal, že drží v rukou stavidla migrační vlny. V otázce peněz je zjevné, že dřív nebo později si Turecko řekne o další finance na uprchlíky. Premiér Ahmet Davutoglu (oznámil rezignaci - pozn. red.) už dříve náklady vyčíslil na mnoho miliard dolarů a dá se čekat, že Turci budou chtít, aby velkou část z toho zaplatila Evropská unie. Větší problém pro Evropu ale vidím ve vízové liberalizaci.

Jak pravděpodobné je, že ze Sýrie znovu začne masová migrace do Turecka kvůli bojům?

Teoreticky je to možné, ale nesmíme zapomínat na to, že v Turecku samotném je už nyní dva a půl milionu syrských uprchlíků a to samo o sobě stačí, aby byl dlouhodobě živen migrační tok. Ti lidé nemají dlouhodobě v Turecku uplatnění a čím déle tam budou, tím větší bude jejich frustrace a snaha dostat se do Evropy. Situace na Ukrajině je těžko předvídatelná, lidé věří, že dříve či později konflikt skončí, ale vzhledem k nevyzpytatelnosti Ruska se vývoj dá předvídat jen těžko.

Jak vypadá současná stabilita Ruska? Prezident Putin uspěl v Sýrii, ale ekonomika země má potíže.

Putin aktivitou Ruska v obou konfliktech, na Ukrajině i v Sýrii, získával podporu doma a byla to do jisté míry snaha odvést pozornost od vnitřních problémů – od nízkých cen surovin, hlavně ropy, a dalších ekonomických problémů. Je otázka, jak dlouho mu to vydrží a kdy popularita prezidenta Putina začne klesat. Stoupala s konfliktem na Ukrajině, dokázalo ji zvednout i angažmá v Sýrii, ale dlouhodobě to asi nestačí.

V rámci migrace kleslo množství migrantů na balkánské cestě. Jak se bude situace vyvíjet dál?

Je pravda, že na balkánské trase došlo k výraznému zklidnění, týká se to ale jen posledních týdnů. Pokud to tak zůstane, do budoucna se budou hledat nové migrační trasy: nyní Turecko – jižní Itálie, ale také Libye – Itálie, kde jsou však hlavně migranti z Afriky, ze Somálska, Nigérie nebo Eritreje. V Libyi navíc není po pádu Kaddáfího s kým jednat, není tedy velká šance, že by došlo k podobné dohodě o omezení migrace jako s Tureckem.

Je nějaká naděje na stabilizaci Libye, pokud by se pozornost EU upřela tímto směrem?

Evropa už zájem na Libyi, bohužel, upřela v době, kdy padl Kaddáfí, a intervence Spojených států, Velké Británie a Francie přispěla k dnešnímu chaosu, stabilizovat se zemi nepodařilo a nikdo se o to ani nepokusil. Je to hlavně tím, že neexistoval plán B stabilizace režimu a prezident Obama sám dnes říká, že Libye byla jeho největší zahraničněpolitická chyba během celého funkčního období.

Některé státy v Evropské unii začínají chránit své hranice, jaká je podle vás budoucnost Schengenu?

V Rakousku lze vidět, že již předvídají, jakým způsobem by se mohly otočit migrační toky, a začínají s opatřeními v Brennerském průsmyku, kde jde o hranice s Itálií. Rakousko tedy předpokládá problémy s Itálií, kde je už nyní hodně uprchlíků. Rakousko navíc i obecně přitvrzuje svůj přístup k migrační krizi. Pokud jde o Schnengen, je zde v EU osm států, které mají nějaký typ kontrol na hranicích, a šest z nich požádalo Evropskou komisi, aby bylo možné tento mechanismus prodloužit na dva roky. Je pak otázka, nakolik takové opatření bude dočasné, nakolik to může z dlouhodobého hlediska poškodit Schengen. Pokud by se během těch dvou let nepodařilo najít řešení migračních problémů, mohl by se z toho stát permanentní mechanismus. V současné době potřeba těchto hraničních kontrol je a je to reakce na to, že nefunguje ochrana vnějších hranic jako taková.

V evropských zemích také dochází ke změnám politické mapy, získávají radikálové, v Rakousku je horkým kandidátem na prezidenta představitel Svobodných. Jak to může ovlivnit přístup k řešení migrace?

To by mohlo znesnadnit hledání celoevropského řešení migrační krize. Pokud se k moci dostanou nacionalistické strany, dá se očekávat, že budou přicházet s jednoduchými řešeními na národní úrovni, to ale nemusí být kompatibilní s evropským postupem. A navíc tyto proudy dnes mohou získávat podporu kritikou EU, protože její reakce na migrační krizi byla velmi pomalá a celá řada opatření nebyla uskutečněna, nebo nebyla v praxi použitelná. Jsem například přesvědčen, že azylové kvóty za souběžné existence Schengenu nemohou fungovat.

Co říkáte na návrh, že se státy budou moci z kvót „vykoupit“? Budeme platit miliardy za to, že nepřijmeme uprchlíky?

Nejsem přesvědčen, že tento návrh Evropské komise bude pro členské státy přijatelný, spíše si myslím, že neprojde. Podle mne musí být stále zřejmější, že kvóty samy o sobě mohou jen těžko být řešením. Je tady celá řada důkazů, že mnoho migrantů, kteří se dostanou například do České republiky nebo do Polska, tady být nechce. Poláci mají s křesťanskými uprchlíky stejnou zkušenost jako Česká republika, když poskytli azyl syrským křesťanům a oni pak také měli tendenci jít do Německa.

Co máte na mysli, když mluvíte o celoevropském řešení migrační krize?

Toto řešení je podle mne žádoucí, kvóty jím ale nebyly a nebudou. Dohoda s Tureckem – jakkoli se na ni můžeme dívat negativně – do jisté míry přispěla k řešení řecké neschopnosti registrovat migranty. Otázkou je, jak bude spolupráce do budoucna fungovat. A na celoevropském řešení se podílejí další státy, Česká republika, ale i Němci nebo Slováci například posílají na hranice EU policisty. Je důležité vytvoření funkčního systému vnější ochrany hranic, který zároveň umožní vstup těm, kdo jsou skutečně v nouzi, ale musí to být za jasně daných podmínek. To je základ evropského řešení, kvóty ani potápění lodí jím nejsou. Dnes se již ale dostáváme do fáze, že některé z přístupů začínají dávat smysl.

Jak podle vás má postupovat česká vláda?

V případě mechanismu stálých kvót bude podle mne odmítnutí od naší vlády daleko tvrdší, zároveň se rýsuje skutečně silná regionální spolupráce v rámci V4, je ale otázkou, kolik dalších států bude spolupracovat, aby se vytvořila nějaká blokační menšina.