Hodně cestujete. Neunavuje vás tenhle kočovný život?

Miluju cestování a nikdy mě neomrzí. Poznávat nová společenství, zažívat nové příběhy a vracet se na oblíbená místa. V Praze jsem byl několikrát, ale pořád sem rád jezdím.

V Izraeli, kde jste se narodil, žije kolem milionu ruských Židů. Jsou v něčem jiní než ostatní?

Určitě. Hovoří jen rusky, jedí jen ruská jídla a volí proruské strany. Ale mnoho z nich se už usadilo, vychovalo potomky. Ti už jako Rusové nepřemýšlejí a ruštinu postupně zapomínají.

Jak tito Židé nahlížejí na ruskou invazi na Ukrajinu?

Upřímný názor se člověk těžko dozví. Něco jiného si myslí, něco jiného říkají.

Jak válku u hranic Evropské unie vnímáte vy?

Začnu historkou. Když jsem byl v Německu, potkal jsem se v Berlíně s nějakými umělci. Jeden z nich mi v restauraci říká: „Nemůžu spát kvůli tomu, co Putin a Rusové dělají na Ukrajině. Jsou to teroristé.“ Použil jsem úskok a říkám mu: „Já si myslím, že Putin je velmi sexy. Nesouhlasím s tebou.“ On na mě: „No, já si to vlastně myslím taky!“ Prostě jsem zalhal a on se chytil.

Nejsem na žádné straně. Ani na té ukrajinské, ani na ruské. Mám rád lidi z obou zemí a psal jsem o nich. Myslím si, že ta válka se vede mezi Východem a Západem, mezi východními a západními hodnotami. Mezi progresivním světem Západu a nacionálním Východem. Je to válka mezi západní Evropou a Amerikou a Ruskem na druhé straně. A jsme my, „zápaďáci“ lepší než Rusové? Nejsme! Všichni víme, co západní Evropa a USA dělaly do konce druhé světové války. Pořád válčily. Víme, co se dělo i pak v Afghánistánu, Libyi či Iráku.

Jsme největšími vývozci lidských práv, přitom je nejvíc zneužíváme.

S takovým názorem byste se mohl dostat do velkých potíží...

I přesto ho říkám. Komu se nelíbí, ať mi p***l políbí. Co jsme hledali v Afghánistánu anebo v Libyi? A co v roce 1983 v Grenadě? Co do roku 1975 ve Vietnamu? Co dělají Britové na Falklandských ostrovech? Proč pořád prodáváme zbraně divným lidem po celém světě?

Rusové a Ukrajinci mají podobnou kulturu. Ostatně prvním ruským hlavním městem byl Kyjev. Není to tak, že jedni jsou ďáblové a druzí miláčci. Předtím žili spolu, spali spolu a cizinec nepoznal, kdo je kdo. A teď se válčí, protože válka mezi Západem a Východem je nekonečná. A kdo si myslí, že jedni jsou čisté zlo a druzí čisté dobro, žije v pohádce.

Ruský režim je ovládaný oligarchy a ukrajinský ne? Samozřejmě že ano. Podívejte se na parkoviště před oběma parlamenty. Před oběma stojí luxusní auta, protože z oligarchů na obou stranách se stali politici.

Nicméně reakce šéfa ruské diplomacie Sergeje Lavrova, že fakt, že ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj je Žid, neznamená, že jeho země není nacistická, protože nacistický vůdce Adolf Hitler měl prý také „židovskou krev“, vzbudila v Izraeli velké pozdvižení...

To je politika a Lavrov není až tak důležitý. Ruský režim má jen jednu personu, která rozhoduje, a tou je Putin.

Vladimir Putin se za Lavrovova slova následně omluvil přímo izraelskému premiérovi Naftalimu Bennettovi...

Lavrov je nic. Je jen jedním z vojáků, kteří slouží stejnému generálovi. Ostatně Lavrov řekl za svůj život více stupidit. A je třeba říct, že Putin židovské komunitě v Rusku vychází vstříc. Vybudoval docela dost synagog a židovské instituce tam nemají vážnější problémy. Putin se snaží udržovat s Izraelem dobré vztahy a nic antisemitského jsem ho říct neslyšel.

Když Putin zavře v tomto ohledu Lavrovovi ústa, ten bude mlčet. Když Putin řekne, že jde na Ukrajině o speciální operaci, tak to všichni jeho vojáčci budou opakovat. Jsou to vlastně papouškové. Je to prostě režim jednoho muže.

Byl jsem v Rusku několik měsíců před tím, než válka začala.

Byl jste v Rusku?

Ano. Chtěli, abych o něm napsal velký článek pro německý týdeník Die Zeit, se kterým spolupracuju.

Vždyť neumíte rusky...

A to jsem taky řekl editorovi Die Zeit, který to po mně chtěl. „Rusky neumím říct ani jedno slovo a Rusy nemůžu vystát,“ sdělil jsem mu. Navíc to bylo v čase covidu a já nebyl očkován. „Nemá to smysl! Ale protože je to tak stupidní nápad, tak to udělám,“ dodal jsem nakonec.

A letěl jsem do Ruska, kde jsem se se všemi políbil a zamiloval se do nich. Všechno, co většina z nás ví o Rusech, máme z médií. Podle nich jsou to ožralové, podvodníci, krvelačné bestie a tak dále. A já napsal šest tisíc slov o tom, jak jsou bezva.

To jste s Rusy mluvil anglicky?

Ano. Hovořil jsem anglicky a měl mladého ruského studenta jako tlumočníka. Naučil jsem se pár slovíček, třeba „požalujsta“. Cokoliv řekli, já na to „požalujsta“ a oni se smáli.

Byl jste v Židovské autonomní oblasti a jejím hlavním městě Birobidžanu na ruském Dálném východě?

Ne. Byl jsem v Moskvě, Petrohradě, Tveru. Setkal jsem se s některými velmi bohatými lidmi a navštívil chudé v chruščovkách. (Panelové domy budované v SSSR za vlády Nikity Chruščova. V jednom bytě žilo a někde dodnes žije až sedm lidí, pozn. red.) Bylo to zajímavé.

Samozřejmě že jsem chtěl navštívit i ruské divadlo. Viděl jsem jedno představení o Raise a Michailu Gorbačovových. Uměl jsem jen to „požalujsta“. Sledoval jsem představení a byl zcela fascinován. Rozuměl jsem úplně všemu jen z toho, jak herci na pódiu hráli. Nikdy jsem neviděl tak přesné a expresivní divadlo. Seděl jsem jako přimražený. Vždy jsem si myslel, že britské divadlo je nejlepší. V moskevském divadle jsem viděl ještě něco lepšího. Nikdy mě nic takhle nedostalo. Úžasné!

Také mám historku s ruskými policajty. Sněžilo a já jsem kouřil před domem. Najednou mi to podklouzlo a upadl jsem. Odněkud  se během sekundy objevilo policejní auto a řidič na mě křičel, jestli nepotřebuji pomoc. „Ne, děkuji,“ odpověděl jsem anglicky.

Do Ruska jsem měl speciální vízum jako židovský poradce. Všichni mi radili, abych se s nikým nebavil, jinak mě vykopnou za hranice, protože nemám novinářský průkaz. Hovadiny. Zpovídal jsem, koho jsem chtěl, a nic se nestalo. Měl jsem dokonce domluvený rozhovor s mluvčí ministerstva zahraničí Marií Zacharovovou, ale opozdil jsem se. Ve Velkém divadle v Moskvě jsem měl rozhovor s jednou primabalerínou. Ten proběhl.

Viděl jste tam nějaké následky hospodářských sankcí, které byly na Rusko uvaleny?

Byl jsem tam před válkou, takže nic.

Už před válkou na Ukrajině byly ale na Rusko uvaleny mnohé sankce kvůli Krymu a Donbasu...

Žádné následky sankcí jsem nezaznamenal. Bohatí lidé měli nejnovější iPhony a iPody. Nic takového jsem neviděl. Bylo to něco totálně jiného, než jsem podle informací v západních médiích předpokládal.

Vy jste nikdy moc nevěřil západním novinářům...

To je pravda. Nevěřím lidem, co sedí v kanceláři a z internetu opisují zprávy. Věřím tomu, co vidím tam, kam přijedu. Když chci napsat reportážní knihu o lidech, musím s nimi po určitou dobu žít.

Právě když jsem byl v Moskvě za časů covidu, chtěl jsem se setkat i s nějakými západními dopisovateli. Jeden mi řekl: „Tuvio, rád se s vámi osobně setkám, ale ne teď. Je pandemie covidu a ven nejdu. Je to velmi nebezpečné. Můžeme si popovídat online přes Zoom.“ Byl to šéf moskevské pobočky uznávaných západních novin. To mi jen potvrdilo, co si o západních novinářích celou dobu myslím.

Takže je pro vás důvěryhodnost západních médií, a nyní si pomohu částí názvu knihy italského fotografa Oliviera Toscaniho, jen „navoněnou zdechlinou“?

Už nevěřím ničemu, co si v novinách přečtu. New York Times, Washington Post, Fox News, CNN, dokonce ani Die Zeit, pro který píšu. Nikomu a ničemu. Ne všichni, ale většina novinářů píše jen to, co si myslí, že se bude jejich editorům líbit. To není novinařina, ale je to dnešní novinářská realita.

A čemu věříte?

Tomu, co vidím. Osobně mohu mnohokrát dokázat, že jsem na místech, odkud píšu reportáže nebo reportážní knihy, byl. Vše mohu doložit fotografiemi, které pořizuje má žena.

V Česku jste dost populární. Čím to je?

O tom můžu jen spekulovat, protože neumím česky. Navíc se nikdy neptám lidí, proč se jim líbí nebo nelíbí mé knížky. Oblíbenost si mohu ověřit jen podle čísel prodejů. A myslím si, že v Česku by to mohlo být kvůli tomu, že jsou zdejší lidé otevření literatuře. Velkým místním idolem je Franz Kafka. Podle mě mají Češi i dobrý vztah k Židům. Pomáhali Izraeli už před jeho založením. Také si myslím, že máme podobný smysl pro humor.

Ještě za pandemie mě zastavil jeden pán ve skoro liduprostých Benátkách a říkal: „Tuvio, jsem jedním z vašich čtenářů.“ Když jsem se ho zeptal, v jakém jazyce mě četl, odvětil, že v češtině.