V minulých dnech prezident České republiky Miloš Zeman řekl v souvislosti s tragédií v Uherském Brodě, že „jsme příliš benevolentní k bláznům“. Na úvod se zeptám. Myslíte si, že nějaká doba byla k bláznům benevolentní?

S duševně nemocnými se spíše spojuje stigma. To se v různých kulturách a různých historických obdobích liší svojí intenzitou a projevy. Moderní společnosti proti stigmatizaci lidí s duševními potížemi, ale i celého profesního oboru, aktivně bojují. Nemyslím si tedy, že by nějaká doba byla benevolentní.

Výbor psychiatrické společnosti ČLS JEP, jehož jste předsedou, k výroku Miloše Zemana vydal prohlášení, jímž se lékaři distancují od podobných výroků, které poškozují psychiatrické pacienty. Co přesně psychiatry rozzlobilo?

Můj hlavní pocit nebyla zloba. Spíše mi je líto práce, kterou odvádíme na vytváření vlídnějšího prostředí pro pacienty, když léčba pak dostává takovýmito výroky punc zbytečnosti.

Není česká psychiatrie už na kritiku zvyklá? Například mezinárodní organizace Mental Disability Advocacy říká, že se v českých léčebnách používají násilné prostředky.

My jistě nepoužíváme násilné prostředky. Kritika byla zaměřena na používání omezovacích prostředků, ale dikce toho materiálu byla taková, jako bychom používali prostředky násilné. Myslím, že v této komunikaci jsme se dokázali obhájit. Nový zákon o zdravotních službách přesně definuje, jaké omezovací prostředky můžeme v psychiatrii využívat a vcelku účinně zabraňuje jejich zneužívání. Samozřejmě v této oblasti je klíčová role managementu jednotlivých zdravotnických zařízení.

Opakujícím se tématem kritiků jsou i klecová lůžka, na která upozornila v roce 2003 Joanne Rowlingová…

V psychiatrii se klecová lůžka nepoužívala a nepoužívají. Alespoň co si já pamatuji. Myslím, že šlo vlastně o nepřesný překlad. Používání síťových lůžek povoluje zákon a já jsem přesvědčen, že existují situace, kdy je jejich použití adekvátní.

Na přetřesu nedávno byla i chirurgická kastrace…

Je faktem, že jsme jedna z mála evropských zemí, která tento zákrok používá. Je ale potřeba zdůraznit, že zcela výjimečně. Studie, kterou jsme provedli na sexuologickém ústavu, prokázala, že většina pacientů, kteří výkon podstoupili, v posledních desetiletích i s odstupem času, zákrok hodnotí, jako prospěšný pro kvalitu jejich života.

Vraťme se k tragédii v Uherském Brodě. Když se události začala věnovat média, ozývali se lidé z okolí násilníka s tím, že byl problémový, plný hněvu a negací. Pokud takový člověk sám nevyhledá odbornou pomoc, kdo může psychiatrické vyšetření, či léčbu doporučit?

Hned na začátek je potřeba říct, že nemáme žádné informace o tom, že by byl útočník duševně nemocný a přitom se tento fakt objevoval v titulcích novin. Je to jeden z příkladů podpory stigmatizace, jak jsem zmiňoval před chvílí. Když se děje něco „šílené, neobvyklé, nesrozumitelné“, tak tomu většina lidí dává rovnou nálepku duševní nemoci. Přitom ty nejšílenější věci v historii byly spáchané lidmi, kteří duševní nemocí v pravém smyslu slova netrpěli.

Co se týká motivace člověka k psychiatrickému vyšetření, to bývá mnohdy složitá situace. Není to však jenom otázka neochoty se vyšetření podrobit, ale i faktu, že nám v systému chybí nízkoprahová krizová centra. Pokud se nám už podaří někoho přesvědčit k tomu, aby kontaktoval odborníka, tak často dostává termín vyšetření až za několik týdnů.

Vzpomeňme i útok ve ždárské škole. V tomto případě nožem vraždila žena, která za sebou již měla násilnickou činnost a byla pacientkou psychiatrické léčebny, z níž byla propuštěna. Dalo se útoku předejít?

Nemyslím si, že by útok nějak souvisel s faktem propuštění, který činu osm měsíců předcházel. Za odbornou společnost opakujeme, že nikdy neuděláme 100procentní prevenci podobných událostí, ale můžeme je minimalizovat změnou systému poskytované péče a navýšením finančních prostředku směrujících do psychiatrie. Je známým faktem, že psychiatrie je dlouhodobě podfinancovaná. Dostáváme násobně méně peněz než vyspělé státy Evropy a přibližně polovinu toho, co je na psychiatrii alokováno v nových členských zemích EU, mimo balkánských států.

Verbální i fyzické útoky jsou mezi lidmi stále častější. Vzpomenout lze například házení dřevěných špalků na D1 na jedoucí auta, nebo útoky v metru. Je skutečně více agresívních jedinců, nebo je to jen zdání?

Neznám statistiky, které by tento trend potvrzovaly.

Jsou známy geny, které jsou zodpovědné za agresívní chování. Do jaké míry lze s agresívními jedinci pracovat a měnit jejich psychologický profil?

Naše vědění ještě není tak daleko, že bychom mohli jasně identifikovat lidi s rizikovým genetickým kódem. Nové informace o genetice spíše tuto představu nabourávají, jelikož ukazují, že genetická výbava a její projevy jsou mnohem dynamičtější, než jsme předpokládali před desítkou let.

Jak jsme na tom se sebevraždami?

Je smutným faktem, že počet sebevražd stoupá. Za posledních osm let téměř o jednu třetinu. A o tom se příliš nemluví. Jako jedna z mála zemí nemáme komplexní národní protisuicidální (protivražedný - poz. red.) program.

Psychiatrie je jedním z oborů, které za poslední roky zcela změnily přístup k léčbě. Co považujete za největší pokrok.

Nadějí jsou nové léky, které svým profilem nežádoucích účinků dovolují léčit vlídněji, čímž můžeme ovlivňovat průběh chronických nemocí. Dochází k velkému rozvoji nových typů psychoterapií, které mají jasně prokázanou účinnost. V této souvislosti je vhodné zmínit také nové možnosti léčení nefarmakologickými způsoby. Ať už světlem, nebo magnetickým polem.

Domníváte se, že by české psychiatrii pomohlo více soukromých léčeben?

To je složitá otázka. Nebo vlastně otázka je jednoduchá. Složitá je odpověď. Hodně by záleženo na tom, jaké by měly povinnosti a jak by byly financované.