Pane generále, začala bych vymezením určitých pojmů. Co vlastně dělá z člověka ruského agenta? Objevují se názory, že pokud například někdo sdílí postoje Kremlu, ať už se to týká vztahů mezi Moskvou a NATO, nebo situace na Ukrajině či ve věci Krymu, že jde o agenta. Můžete to objasnit?

Agent je člověk, který zrazuje svou zem nebo skupinu lidí, ke kterým patří a dělá to na základě nějakého motivu. Motiv ideový, který jsme znali od Kima Philbyho a intelektuálů z Velké Británie ve 30. letech minulého století je pryč. Teď jde většinou o motiv finanční. Pokud je někdo rusofil, neznamená to, že je agent Kremlu. Každý agent musí mít dvě věci, a to přístup k informacím nebo minimálně možnost si přístup vybudovat a důvod, proč vám je bude dávat. Lidé, kteří mají stejný názor jako v Kremlu, mohou být sympatizanti Kremlu. Dá se pak říci, že se jim líbí politika Ruské federace, Vladimir Putin atd. Ale sympatizant ještě není agent. Samozřejmě při nějaké vlivové operaci například SVR (Služba vnější rozvědky, hlavní zpravodajská služba Ruské federace, nástupce KGB – poznámka redakce) nebo GRU (Hlavní rozvědková správa, ruská vojenská zpravodajská služba – poznámka redakce) v zahraničí takovéto skupiny lidí, tedy sympatizanti, mohou být využívání k ovlivňování veřejného mínění, protože to pak, pokud je silné, ovlivňuje politická rozhodnutí, protože politici reagují na názory veřejnosti. Ale ještě to nejsou agenti. To, že někdo má rád Kreml a Putina, neznamená, že zrazuje tuto zem. 

Když zmiňujete finanční motiv. Pokud by nějaký spolek nebo organizace přijímaly peníze z Ruska, je to problém a důvod například ke zrušení organizace? Představme si, že takový přísun peněz z Východu by nikomu v dané společnosti nevadil nebo, pokud by šlo například o server, čtenáři by byli spokojeni. Je to v pořádku smířit se, jednoduše řečeno, z financováním „od Putina“?

Pokud Rusové financují například nějaké servery nebo hnutí, pak jsou natolik chytří, že to nebudou dělat napřímo. Navíc si nemyslím, že je to trestné. Pokud šíří nějaký názor v duchu oslav Kremlu a politiky Ruské federace a například servery nevykazují prvky trestné činnosti, může nám to vadit, ale to je tak asi všechno. Budeme muset akceptovat, že servery či skupiny lidí jsou legálně zaevidovány, mají ke své činnosti povolení, která potřebují, a s faktem, že dostávají peníze z Ruska, které nejsou výnosem z trestné činnosti, se budeme muset smířit. Do jaké míry se smíříme s tím, co hlásají, a jak budeme vůči tomu neteční nebo aktivní, to je věc druhá. Asi bych to oddělil od financování, neboť zahraniční politika každé země může mít řadu podob a zcela nepochybně aktivity tajných služeb, těch výzvědných, jsou pokračováním a nástrojem zahraniční politiky. O tom není pochyb.

Poslanec Ivan Gabal před časem na konferenci „Jak porazit kremelskou dezinformační kampaň?“ řekl: „Důležité jsou aktivní justiční kroky proti ruské dezinformační aktivitě. Když narušuje ústavní pořádek, je třeba to začít trestně stíhat. Je nutné, aby se ruské propagandě zvyšovaly náklady všemi prostředky – mazáním, blokováním a izolováním jejích webových serverů, e-mailových komunikací, Facebooku, aktivních exponentů a agentů až po policejní a justiční kroky. Proruské trolly mazat, vůbec žádnou diskusi nevést. Jestliže s nimi budeme diskutovat, účel jejich kampaně ještě znásobíme.“ Co vy na to?

Osobně nevím, zda lze tak aktivně, jak říká Ivan Gabal, na internetu působit. Nevím, kdo by toto všechno měl zastřešit. Mám pana Gabala rád, ale myslím si, že jeho názor jde proti soutěži myšlenek a ideálů. Nevím, jestli narušují ústavní pořádek této země. Mám pocit, že jiní lidé, kteří s Kremlem nemají vůbec nic společného, narušují ústavní pořádek, ale to není předmětem této debaty. Myslím si, že různorodost názorů ve společnosti je zdravá. Podívejte se, jaký má názor pan prezident na sankce vůči Ruské federaci a jako jediný jel loni na přehlídku k 70. výročí konce války do Moskvy. Pak jsou jiní ústavní činitelé, kteří mají jiný názor. Neříkám, jestli je to dobře, nebo špatně.

Osobně říkám: „Mně se ruská zahraniční politika nelíbí, ale respektuji plně, že se Rusům nelíbí zahraniční politika Západu, to znamená Evropské unie a Severoatlantické aliance.“ Respektuji, že bojují o své zájmy. Do jaké míry jsou úspěšní, je buď naše slabost, nebo naše někdy špatné pojetí některých prvků politiky. Snažím se názor odbalastovat od nějakých pindů, jestli je někdo rusofil nebo rusobijec, já jsem rusopragmatik. Snažím se na to dívat tak, že oni mají své zájmy. Jen si kladu tři otázky. Jak je možné, že za nejméně 20 let nepřesvědčila Severoatlantická aliance Ruskou federaci, že jí není nepřátelská? Druhá otázka je naprosto fundamentální a já na ni neznám odpověď. Do jaké míry je současné Rusko bývalým Sovětským svazem? A třetí otázka je spíše řečnická. Chceme v Kremlu opilého Jelcina, nestabilní Rusko s jadernými zbraněmi, řadou konfliktů ve svém okolí, nebo autoritativního a v mnohém předvídatelného Putina, který jasně říká, co Ruská federace nechce? To si musíme vybrat, než začneme nějakým způsobem kodifikovat svou politiku vůči Ruské federaci.  

Platí podle vás jasná teze, že když už jsou tady spoluhráči Kremlu, ať už je to kdokoli, že takové nálady jsou intenzivně někým přiživovány? Nebo jsou prostě lidé jen naštvaní na Evropskou unii nebo na NATO?

Může to mít mnoho podob. Zcela nepochybně existuje jeden velký argument odpůrců Spojených států a Ameriky, a to Blízký východ a Libye. Sám prezident Obama přiznal, že největší chybou jeho úřadu bylo rozbití Libye. A jak už jsem jednou ve vašich Listech poznamenal, byl by pro mě autentický, pokud by s tímto přiznáním vrátil Nobelovu cenu za mír. Zcela nepochybně těm, kteří chtějí vidět negativní aspekty zahraniční politiky Spojených států, se příklad Libye naprosto hodí a řekněme si, že vůbec ne neoprávněně. Další příklad je Irák. Rozbitý Irák – bezdůvodně v roce 2003, opuštěný, aniž by byl stabilní…To je důkaz toho, že Spojené státy na Blízkém východě naprosto selhaly. Rozbitím Iráku a nastolením vlády šíitů dochází k jisté změně poměrů na Blízkém východě, posiluje to Írán, který se samozřejmě snaží hrát hegemonii a být vůdcem muslimského arabského světa. Jak se asi na to dívaly sunnitské země, když došlo k tomuto naprosto zbytečnému kroku, kdy byl odinstalován Saddám Husajn? To, co dnes vidíme v Iráku, je opravdu všechno, jen ne důvod k veselí.

Když se podíváme na Sýrii, což je neblahý důsledek špatné politiky Evropské unie, a to především Francie, ale do jisté míry i Spojených států.. Mohl bych jmenovat další země, jako je Turecko, Saúdská Arábie, Katar. Lidé, kteří vidí negativní dopady politiky Západu, mají pak pocit – a zase si řekněme, že ne úplně neoprávněně – že ne vždycky jsme těmi, kteří rozsévají mír, a že občas býváme těmi, kteří přinášejí do světa větší míru nestability, než bylo třeba. Ale bohužel, a teď to hlavní, situace generuje migrační krizi, která Evropskou unii ovlivňuje a staví před jednu z nejvážnějších existenčních hrozeb, kterou se kdy snažila nebo musela řešit. Ona ji tedy moc neřeší, po pravdě řečeno. To jsou příklady, kdy ti, kteří jsou řekněme prokremelští, mohou vidět, že ne vše, co Západ udělal, je možné hodnotit pozitivně. A důkazy tady bohužel jsou.