Dobře už bylo, ozývá se hlavně z řad mladých čím dál častěji. Jsou důvody myslet si, že budoucnost bude černá? A pokud, tak jaké důvody to jsou?

Na konci 60. a počátku 70. let minulého století dosáhly velké popularity zprávy Římského klubu, což byla mezinárodní skupina špičkových vědců z různých oborů. Ve svých zprávách předpovídali nejbližší budoucnost civilizace, kterou viděli hodně černě. Předpokládali například, že do roku 2010 budou vyčerpány světové zásoby ropy a černého uhlí. Máme rok 2020, a kupodivu ropa a uhlí se těží dál. To je jen malá ukázka, že černé scénáře budoucnosti zpravidla nefungují.

Není skepse, kterou nyní někteří cítí, tak trochu důsledkem toho, že v posledních třiceti letech se nám, s nadsázkou řečeno, vedlo tak dobře, že už si vlastně ani nedovedeme představit, jaké to je „žít špatně“?

Zkuste říci bezdomovci nebo matce samoživitelce, že se jim v posledních třiceti letech vedlo dobře! Asi se vám vysmějí. Skutečností je, že sociální nůžky se za uplynulé třicetiletí výrazně rozevřely. Na jedné straně jsou lidé, kteří přemýšlejí, zda poletí na Maledivy třikrát ročně nebo čtyřikrát ročně – a na druhé straně jsou rodiny, které nemají na to, aby zaplatily dětem prázdninový tábor.

Od rovnostářské společnosti reálného socialismu jsme za krátkou dobu přešli do divokého kapitalismu, který s jedincem nemá příliš slitování.

Když zmiňujeme oněch třicet let, po roce 1989 podle statistik začala česká společnost bohatnout. Nicméně, využili jsme ty roky k tomu, abychom si zajistili dobrou budoucnost? Bývá vytýkáno, že jsme český průmysl a majetek odevzdali do zahraničních rukou výměnou za lepší mzdy. Je to správná výtka?

Můj nedávno zesnulý přítel, herec Čestmír Řanda mladší tvrdil, že k listopadové revoluci v roce 1989 došlo proto, aby měl Západ větší odbytiště pro přebytky svých produktů. Je to sice určitá nadsázka, ale má pravdivé jádro. Západní podnikatelé a banky se v roce 1990 skutečně vrhli na náš poněkud těžkopádný a konkurence neschopný průmysl a začali si ho rozebírat. A tak bylo třeba zlikvidováno naše kdysi tak slavné sklářství – a dnes dovážíme skleničky z Číny.

Na druhé straně, musíme přiznat, že na prahu roku 1990 nikdo nevěděl, jak udělat z reálného socialismu kapitalismus. Obráceně je to snadné. Stačí na to znárodňovací dekrety, ale s přestavbou socialismu na kapitalismus neměl nikdo žádné zkušenosti. Pánové Klaus, Kočárník, Ježek a ostatní politizující ekonomové šli do ohromného rizika, a přes všechnu kritiku sem jim to povedlo lépe než třeba Rusům či Rumunům.

V souvislosti s koronakrizí se začalo hodně hovořit o potravinové soběstačnosti, o tom, že svět zavřených hranic ukázal rizika spoléhání na dovoz. Už také začala debata o tom, aby se Česká republika stala soběstačnou jak v některých oblastech průmyslu, tak i v zemědělství. Jak to, jako původním vzděláním zemědělský inženýr, vidíte? A je to ale, podle vás, vůbec možné, když jak vlastnicky, tak vývozně jsme jasně napojeni na Německo, potažmo na EU?

V roce 1990 jsme byli v produkci potravin zcela soběstační, s výjimkou tropického a subtropického ovoce. Ale dnes dokonce dovážíme vepřové maso, protože nám Evropská unie předepisuje, kolik smíme chovat prasat.

Když jsem v roce 1992 hovořil s někdejším předsedou JZD Slušovice Františkem Čubou, tvrdil mi, že tehdejší Evropské hospodářské společenství, předchůdce Evropské unie, má svrchovaný zájem na rozbití naší zemědělské velkovýroby, aby mohlo na náš trh vrhnout západní potravinové přebytky. Dnes musím uznat, že to byl velmi přesný odhad.

Ostatně, jedna anekdota tvrdí, že EU vznikla proto, aby se dobře dařilo německým bankéřům a francouzským zemědělcům.

A souhlasíte s tím, že bychom měli usilovat o potravinovou soběstačnost v co největší míře i za cenu, že se to podepíše na ceně produkce, jak upozorňují odpůrci této vize? Ti poukazují i na to, že by se zřejmě značně omezil sortiment, například – místo 15 druhů jogurtů třeba jen pět?

Usilovat o obnovení potravinové soběstačnosti bude prostě nutností. Rozhodně musíme odmítnout tvrzení některých pomatených novinářů, kteří tvrdí, že úsilí o potravinovou soběstačnost nás prý bude přibližovat Moskvě. Nepřímo tím přiznávají, že pracují v žoldu Bruselu. Se vztahem k Rusku nemá naše potravinová soběstačnost co dělat.

Problém spíš vidím v tom, že na jedné straně jsou dnes drobní zemědělci a farmáři – a straně druhé jsou potravinářské kolosy. Je předem jasné, kdo z nich si diktuje pravidla.

Lidé z venkova se častokrát chlubí, že mají výhodu díky své schopnosti, sami si vypěstovat potraviny. Je to výhoda, nebo zbytečná hysterie a vzpomínání na doby nedostatku? Mají smysl úvahy o tom, že občané, popřípadě alespoň sousedé, si budou pěstovat potraviny mezi sebou?

Je jistě fajn, když si lidé na zahrádce pěstují třeba mrkev nebo cibuli, ale z hlediska celkové produkce potravin je to zcela zanedbatelné procento.