Slavíme sto let republiky. Starší lidé někdy říkají, že není co slavit, protože ta republika už neexistuje a, citujeme hlas lidu, je rozkradená a rozprodaná. Je co slavit?

Mít vlastní stát, ať už je jeho suverenita jakkoliv pochybná a jeho nezávislost jakkoliv iluzorní, má nesporně svůj smysl. Jezdím už deset let pravidelně do Baskicka a několikrát jsem měl přednášky na Katalánské univerzitě v Barceloně. Mám tedy vcelku dobrou představu o tom, jak se cítí lidé, kterým je právo na jejich vlastní stát odepíráno a jejich země je vedena jen jako administrativní součást jiného státu. Obávám se, že si mnoho z nás neuvědomuje, jakou hodnotu prostý fakt vlastního státu představuje. Teprve, až o svůj stát zase přijdeme, některým to snad aspoň zpětně dojde.

Pokud na to navážeme, Miloš Zeman říká, že „naše země je naše“. Je opravdu naše země v reálu naše? Není toto jen postulát, že naše země by měla být opět naše, ale ve skutečnosti není?

Z toho, co jsem předznamenal, plyne, že Miloš Zeman má pravdu. Přinejmenším napůl. Česká republika je skutečně naše značka a nikdo jiný než my nemá právo stydět se za to, co s touto značkou provádíme, jak jsme ji nechali vytunelovat a jak už zase panáčkujeme jako opuštění pejsci, aby se nás, proboha, někdo ujal a naučil nás správně aportovat.

Co názory, že nezávislý stát vůbec neměl vzniknout, že si neumíme vládnout a tak dále…

Kdyby nevznikl nezávislý stát, měli bychom o sobě příliš přehnané iluze. Vůbec by nás nenapadlo, že si třeba ani neumíme vládnout, takže bychom se ani nemohli začít pídit po tom, co vlastně děláme špatně. Dostali jsme šanci, a z toho, jak s ní nakládáme, se už nikdy nevykecáme. To považuji za historicky spravedlivé.

Co pro vás znamenají pojmy národ, vlast, národovectví a vlastenectví?

Abych byl zcela upřímný (doufám, že to zůstane jen mezi námi a čtenáři Parlamentních listů) Česko v současných hranicích mi vlastně ani moc neříká. Já na jedné straně pořád zůstávám Čechoslovákem, na straně druhé jsem Moravák, konkrétně Lach. Bratislava je pro mne nejen geograficky mnohem blíže než Praha a na Slovensku je už po dlouhá léta zvykem označovat mne za moravského sociologa. Hodně času trávím v cizině. Pocit, že jsem zase doma, nezažívám v Rozvadově, ale když vidím na dohled Beskydy. Intenzivní pocit domova prožívám též na jižní Moravě, a to nejen ve sklípcích, i když tam je pochopitelně zdaleka nejsilnější. V českých krajích se cítím spíše jako turista, který zavítal do velice hezké a sympatické země. Pokud mne někdo označuje za českého nacionalistu, vždycky mne tím rozesměje.