Od řady lidí je dnes slyšet, že „to už není ta stará ODS“. Na této nostalgii do značné míry vznikla Trikolóra. Máte pocit, že se ODS v posledním desetiletí nějak zásadně změnila?

Pohledem na naši současnou politickou scénu zjistíme, že žádná ze stran už není "tou starou". Na druhou stranu, přidržím-li se ODS, té naopak bylo leccos vyčítáno s doporučením, že by se měla zbavit starých pořádků, což, myslím si, dost důsledně udělala.

Realitou je, že od vládního puče, kdy jisté kruhy zásahem ve Strakově akademii svrhly vládu a s ní v podstatě i ODS, se dle mého naše strana pořád hledá. Nemám pocit, že by to hledání se bylo už u konce, čímž i odpovídám na otázku, jak se ODS v posledním desetiletí změnila.

Skvělé je, že strana generuje nové tváře, ovšem děje se tak zatím spíš v regionech než tak docela na centrální úrovni, což je bohužel škoda. Dokud nezajistíme posun úspěšných regionálních politiků do "vysoké politiky", nebude ta personální proměna u konce.

Především ale soudím, že by se ODS znovu měla stát stranou, na kterou se političtí partneři i veřejnost obracejí jako na politickou sílu, která určuje témata a směr společenské diskuze. K tomu je potřeba, abychom si uměli do čela stavět schopné lídry, jímž budou lidé naslouchat a uvěří jim, že je mohou vést. A za druhé k tomu potřebujeme silný a srozumitelný, pozitivní program. S kritikou vlády, jak je ostatně vidět, si nevystačíme.

A pokud jde o Trikolóru, já si opravdu nemyslím, že vznikla z nostalgie po staré ODS, protože ODS nikdy nereprezentovala tak vyhraněné názory, jako je tomu u Trikolóry. Trikolóru chápu možná jako určitý trucpodnik Václava Klause ml., který je bezpochyby talentovaným politikem, ale nejsem si jistý, zda se mu podaří Trikolóru i nadále udržet ve Sněmovně.

Nejviditelnější tváří ODS byl v posledních týdnech Miloš Vystrčil, předseda Senátu, díky své cestě na Tchaj-wan. Souhlasíte s touto jeho cestou?

Rozhodně ano, a to hned z několika důvodů. Předně jsme suverénní zemí, která se nesmí nechat od nikoho napomínat za své názory nebo cestovní plány svých ústavních činitelů.

Za další, je známou skutečností, že Tchaj-wan u nás investuje násobně víc než Čína, kterou jsme byli v souvislosti s cestou Miloše Vystrčila zastrašováni.

A do třetice, je tu pořád ještě příběh o nechutném nátlaku čínské diplomacie na Jaroslava Kuberu, kterému jsme tohle dotažení jeho plánu prostě dlužili.

Při té cestě (a i před ní) se také poměrně často dovolával ideálů lidskoprávní diplomacie Václava Havla. Přitom vztah Václava Havla a ODS býval právě v otázkách zahraniční politiky dost napjatý a objevily se námitky, že ODS rozhodně není „stranou Václava Havla“. Jak se díváte na tuto věc?

Jedna věc byly vztahy mezi Václavem Havlem a ODS, resp. Václavem Klausem v dobách, kdy oba byli aktivními politiky. Jinou věcí je, že Václav Havel svými názory a svým angažmá ve světové politice a zejména v otázkách lidskoprávních ustavil naší republice jistý morální kredit a renomé země, která kvůli ekonomickým zájmům nejde přes určité hodnoty a umí se zastat druhých. A tento kredit a renomé jsou tím nejcennější, co v zahraniční politice máme. Hlásí-li se nyní ODS k jejich obhajobě, šíření a udržování, jsem pak hrdým občanským demokratem.

Když bych se měl zeptat vás osobně – když byste měl srovnat prezidenta Václava Havla a prezidenta Václava Klause, jak by to dopadlo?

Srovnávání bych se chtěl vyhnout, to podle mého vůbec nejde. Zkusil bych ale vystihnout, co je spojuje. V obou případech šlo o velmi silné, svébytné politiky, kteří svým způsobem rozdělovali společnost, což je znakem vyhraněných osobností. Oba zároveň dokázali být vzory, formovat společnost, nastolovat témata a zejména, což pokládám za téměř nejdůležitější: lidé jim naslouchali. Nejhorší pro politika podle mě je, když jeho názory a projevy nechávají lidi bez emocí, což je bohužel problémem velké části dnešních politiků.

Kandidujete do Senátu, komory, která v posledních dvou letech vystupuje na politické scéně velmi výrazně a nezávisle. Jak se vám líbí, jak se Senát v posledním období emancipoval?

To výrazné a nezávislé vystupování Senátu se mi líbí. Samozřejmě Senát je takový, jací jsou senátoři, a u nás, jak víme, není při rozhodování o volbě do Senátu stranická příslušnost tak úplně na prvním místě.

A Senát jako sněm osobností se v posledních letech skutečně daleko více vyhraňuje, což dílem souvisí se silou osobností, které do něj vstupují, a dílem se mi zdá, že Senát konečně našel své místo na slunci. Že nutně nemusí být jen diskuzním fórem, ale svébytnou politickou silou, kde vznikají silná témata. Cesta Miloše Vystrčila na Tchaj-wan toho budiž důkazem.

Když to vezmeme z pohledu celých 24 let historie Senátu - prokázal podle vás svůj smysl a dokázal naplnit to, proč byl založen?

Na to se špatně odpovídá, protože je samozřejmě otázka, podle čeho to hodnotit. Já když se ale jako právník podívám na počet vrácených zákonů zpět do sněmovny a pak se podívám znovu, s jakou úspěšností se daří zákony upravovat a odstraňovat z nich nedostatky, mám pocit, že existence Senátu skutečně smysl má.

Poslanecká sněmovna samozřejmě ne vždy vyhoví požadavkům Senátu, ale to procento zdaleka není tak mizivé, jak se někdy snaží tvrdit kritici Senátu. Ať pro příklady nechodíme příliš daleko – letos na jaře, kdy ze sněmovny padaly návrhy zákonů souvisejících s koronakrizí, v nich dokázal Senát řadu problémů odchytat.

Sdílíte pohled některých senátorů, že jejich komora je „pojistkou demokracie“ proti sněmovní většině, vládě a prezidentovi?

Rozhodně ano. I díky rozdílnému termínu voleb do Poslanecké sněmovny a Senátu se obvykle nekryje většina sněmovní s většinou senátní, takže Senát jako pojistka demokracie skutečně fungovat může.

Pokud by to tak nebylo, pak bychom například dnes, kdy jsme svědky souladu mezi vládní většinou ve sněmovně a prezidentem, byli vydání na milost a nemilost této hlasovací a podepisovací síle. Zatímco díky Senátu je tu pořád ještě možnost řadu věcí napravit nebo na ně přinejmenším upozornit.

Senát má také možnost podat ústavní žalobu na prezidenta. Tuto možnost využil proti Václavu Klausovi i proti Miloši Zemanovi. Jak se jako právník díváte na tento institut a máte pocit, že je českým Senátem využíván zodpovědně?

Předně pokládám za správné, že institut žaloby na prezidenta není u nás nadužíván. Podmínky pro tento krok jsou definovány poměrně přísně, a to je správně. Když už senátoři dospějí ke shodě v takto zásadní věci, pak by mělo jít o případy skutečně flagrantního problému. A protože, jak zmiňujete, k tomu došlo v novodobé historii našeho Senátu jen dvakrát, souhlasil bych, že senátoři s tímto nástrojem nakládají nanejvýš zodpovědně.

Paradoxní ovšem je, že podle současné právní úpravy musí s žalobou schválenou Senátem souhlasit i Poslanecká sněmovna, což v praxi znamená praktickou nemožnost takovou žalobu podat. Také proto se hovoří o ústavní změně, díky které by měla mít možnost žalovat každá parlamentní komora nezávisle na té druhé, případně by tuto možnost měl pouze Senát, jako tomu bylo před zavedením přímé volby prezidenta.

V jaké oblasti byste chtěl v Senátu působit, do jakého výboru případně kandidovat?

V každém případě bych se jako právník a někdejší legislativec chtěl se zvýšenou péčí věnovat zákonům, které do Senátu přicházejí z Poslanecké sněmovny. Rád bych přispěl ke zvyšování srozumitelnosti zákonů pro lidi a také k vyšší právní gramotnosti. Vím, že se v tomto směru odvedlo už mnoho práce, ale jsem přesvědčen, že to je dlouhodobý úkol.

A pokud jde o senátní výbory, už v minulosti jsem byl jako poslanec místopředsedou sněmovního Ústavně-právního výboru, takže bych patrně do téhož výboru přirozeně směřoval i v Senátu.

Co jsou hlavní body, které byste chtěl v Senátu prosazovat, o co byste chtěl usilovat?

Dílem už jsem odpověděl. Chtěl bych se zasazovat o větší srozumitelnost zákonů, o odstraňování nesmyslů, o odplevelování legislativy. Velmi dlouhý je seznam zákonů, kterým dodnes schází kvalitní prováděcí legislativa, a tedy při aplikaci do praxe narážíme na nejasnosti nebo neschopnost soudů v těchto otázkách kvalifikovaně rozhodovat. To je případ třeba aktuální opatrovnické legislativy, jako součásti nového občanského zákoníku a celou problematiku péče o osoby s omezenou svéprávností významně posunula kupředu. Ovšem z praxe víme, že je zde řada nedostatků, že soudy mnohdy nevědí, jak o věci rozhodovat, že zejména menší obce nezvládají výkon funkce veřejného opatrovníka nebo že schází možnost, aby opatrovníkem byla například nezisková organizace, kterou nezakládá obec. Toto téma a řadu dalších dobře znám ze své advokátní praxe a věřím, že díky této znalosti bych dokázal prosadit potřebné legislativní úpravy.

Dovolím si ale ještě jedno doplnění. Jako senátor bych se především cítil být vyslancem lidí od nás, z Hradecka, od kterého očekávají, že jim bude nápomocen s řešením problémů jak u nich doma, tak i v Praze. Senátor sice může s konkrétními věcmi pomoct jen omezenou měrou, ale často je prostě a jednoduše tím, kdo ví, kde se zeptat a kdo umí dané věci pomoct na správném místě.

V minulém volebním období měla ODS dva předsedy Senátu, osobnostně naprosto rozdílné. Charismatického a výrazného Jaroslava Kuberu a po jeho nečekané smrti spíše nevýrazného a plachého Miloše Vystrčila. Který z nich je bližší vašemu politickému naturelu?

Nesrovnávejme nesrovnatelné, téměř kdokoliv by ve srovnání s Jaroslavem Kuberou působil méně výrazně. Oba předsedové Senátu, jak je popisujete, jsou natolik rozdílnými osobnostmi, že je srovnávat nelze.

Jaroslav Kubera byl skutečně charizmatický a výrazný, ovšem Miloše Vytrčila bych rozhodně neoznačil za nevýrazného a plachého. Je prostě jiný, ve svém vystupování kultivovanější, možná úspornější, ale zároveň velký intelektuál a pracovitý člověk.

A který z nich je mi bližší? Oba. Jaroslav Kubera je mi vzorem ve srozumitelnosti projevu a otevřenosti názorů, které politikovi nesmí chybět, Miloš Vystrčil mě zase inspiruje mírou skromnosti a lidskosti, s nimiž vykonává druhý nejvyšší ústavní post v zemi.

V poslední době zaznívají pochybnosti, zda je Petr Fiala natolik silnou osobností, aby dokázal čelit Andreji Babišovi a svést s ním souboj o premiérský post. Je to podle vás férové hodnocení?

Nechtějte po mně, abych hodnotil předsedu ODS pár dnů před volbami, byť jde "jen" o volby krajské a senátní. Navíc, kdybych snad měl k našemu vedení nějaké připomínky, rozhodně bych je neposílal přes média, ale snažil se k tomuto využít vnitrostranickou diskuzi, to by mi rozhodně přišlo mnohem víc fér. A pokud jde o srovnání se současným premiérem, zdá se mi, že ve srovnávání s Andrejem Babišem momentálně neobstojí žádný z lídrů ostatních stran, nebo alespoň preference o tom hovoří poměrně jasně. Je to určitě důvod zamyslet se a zmobilizovat síly, vždyť do sněmovních voleb nám zbývá jen devět měsíců!

Kdybyste měl jmenovat tři hodnoty, které definují dnešní ODS. Které by to byly?

Úcta ke svobodě jedince, odpor k totalitě, respekt k právu.