Kdysi jste knihu historika Paula Johnsona Intelektuálové ohodnotil jako velmi podnětnou. Filosof Václav Bělohradský ji označil za bulvár. Autor v ní líčí, jak se někteří intelektuálové ve svých idejích rozcházeli se svým každodenním životem. Nemyslíte si, že by nyní bylo dost materiálu na to napsat její pokračování?

Vy si to pamatujete? Knížka podle mě může mnoha lidem otevřít oči. Většina si totiž o slavných humanistech myslela něco jiného. Doufám, že jim napoví. Na druhé straně máme spoustu příkladů takového chování u našich sluníčkářů. Pro ně jsou jednou věcí slova a vlastní chování věcí druhou. V tom není nic nového. Paul Johnson to vyjádřil ostře, vyhroceně a s bravurou mistra pera, který to umí vypointovat. Nic dalšího k tomu nepotřebuji říct, je to jasné. Od té doby ale nic podobného nevzniklo. O „pražských intelektuálech“, o „pražské kavárně“, jak říká Miloš Zeman, by se možná mohlo něco napsat, ale určitě to nebudu psát já. To, ať si napíše někdo jiný.

Když jste byl prezidentem, tak na vás pražští intelektuálové také velmi útočili. Nyní tepají Miloše Zemana. Je to podobné?

Nešlo jen o útoky v době prezidenství. Pro mě začaly v prvních minutách po zrodu Občanského fóra (OF), kdy tito lidé – jakkoliv je budeme nazývat, ale jde o „havlisty“ – ve své prapodstatě a principu, byli zděšeni, že někdo v OF získává významný vliv a pozici. Oni měli pocit, že kradu pozici jim. Začalo to pár dní po listopadu 1989. Myslím si, že jsem své názory nezměnil, a proto také oni svou kritiku nezměnili. Fakt, že se přeskupují do různých uskupení, a že v nich najednou dominují některá jiná jména, je maličkost. Tendence ale zůstává podle mého názoru pořád stejná. Na prezidenta Zemana útočí v jistém smyslu shodně, ale vlastně i trochu jinak. Ostatně on se vlastně taky vůči nim chová jinak. Je dost jiný než já. Nicméně ta substance útoků proti nám je stejná.

Podle některých prezident Zeman vypouští falešné terče. Do nich se strefuje kritika oponentů a on si v závětří může dělat věci podle svého. Jak to vnímáte?

Nevím, jestli to tak je. V každém případě jsem překvapen, když v různých rozhovorech čtu, že má Zeman stejné problémy s médii jako já. To je přeci naprostý nesmysl. Zeman je de facto miláček médií. Zejména těch veřejnoprávních. To, jak moc o něm veřejnoprávní média reportují, je sto ku jedné, jak reportovala o mě. Tato média třeba sledují každý krok Zemana při jeho třídenní návštěvě OSN v New Yorku. Já tam byl desetkrát. Vždy brala Česká televize jako velkorysou věc, že v jednu chvíli se mnou udělá pětiminutové interview. Za celý pobyt. U Zemana interpretují každý jeho krok. Kde snídal, kde obědval, kde večeřel a koho potkal. To, že já potkával desítky lidí, nikdo nekomentoval. Když jsem si vymyslel takzvané prezidentské návštěvy krajů, tak nic. Média se o to nestarala. Zeman rozumně používá stejný mechanismus a má neustálou pozornost.

V roce 2012 na vás v Chrastavě na Liberecku zaútočil Pavel Vondrouš airsoftovou pistolí. Hovořilo se o selhání tělesné stráže. Letos členové skupiny Ztohoven sundali ze střechy Hradu prezidentskou standartu a vyvěsili tam obrovské trenky. Mluví se o nedostatcích v zabezpečení Hradu. Jak se vy stavíte k provokativní akci namířené proti prezidentovi a opravdu lze hovořit o špatné ochraně Hradu?

Interpretace, že to je humorný čin, který by všichni volnomyšlenkáři měli ocenit a tleskat mu, je naprosto dětinská. Já se k těmto činům stavím jako někdo, kdo už čtvrt století žije s ochrankami. Tedy trochu jinak. Vím, že je to nesmírně těžká a zodpovědná práce. Ochranky jsou pod nepřetržitým tlakem. Jak na straně jedné ochraňovat tu chráněnou osobu, tak na straně druhé chráněnou osobu moc neotravovat, neničit a nekazit jí život. Jdu do lesa na procházku, ochranka jde za mnou, otočím se a požádám je o větší odstup, abych měl jistou míru svobody a tak. To je věčný osud a věčný problém ochranek. Jsou pod tlakem, aby nebyli foceni víc, než ta chráněná osoba. Drží se vzadu a necpou se dopředu. Problému, že to potom vede k něčemu takovému, jako byla Chrastava, rozumím více než kdokoliv jiný. Proto jsem vůči nim byl v tomto smyslu daleko milosrdnější než možná většina veřejného mínění.

Jak jsem pochopil, tak si nevážíte intelektuálů, kteří neustále kritizují vlastní zemi a její demokraticky zvolené představitele...

Úkolem každého intelektuála neboli myslícího člověka, který se neživí prací svých rukou a nevyrábí žádné produktivní věci, je nepochybně občas pobuřovat, občas pošťuchovat, občas nastolovat témata, která někdo jiný nenastoluje. Nicméně mám strach, že ten výrok, že intelektuálové jsou dealeři idejí z druhé ruky, je pravda. Lidská společnost je dnes už tak bohatá, že může financovat velmi slušný život lidí, kteří nic produktivního nevyrábějí. To je naprosto jasné. Proto jich je víc a víc. Naše školy chrlí nezaměstnatelné intelektuály. Proto se musí stát předměty nějaké charity. Ve smyslu, že je vezmou do nějakých neziskovek. Prostě nevládní neziskové organizace jsou většinou charitou pro nezaměstnatelné intelektuály. To je novinka, to je celkem dobré, že? Bohatství společnosti umožňuje něco takového. Za tři týdny budu pronášet projev ve Švýcarsku k pětaosmdesátinám jednoho významného švýcarského byznysmena, intelektuála a člověka, který vlastnil dvoje významné noviny. Tak jsem si našel i jeho některé myšlenky, abych se od nich odpíchnul. Říká strašně hezkou větu, že současné bohatství Evropy vede k frivolní společnosti, k frivolnímu myšlení. To je také docela zajímavé. Bohatství frivolnost, nezodpovědnost, poletování myšlenek, jejich vystřelování zleva i zprava umožňuje. Všechno se relativizuje, vše se vyvrací z kořenů, jakákoliv autorita se vytrácí a tak dále.

Na stránkách Protiproudu Petra Hájka je koláž, kde vy s Milošem Zemanem sedíte v nafukovacím člunu uprostřed jezera a kolem vás stojí po prsa ve vodě šéfové vládní koalice, tedy Bohuslav Sobotka, Andrej Babiš a Pavel Bělobrádek. To vám musí lichotit nebo ne?

Já fakt nevím, co autoři Hájkova Protiproudu tímhle měli na mysli. Nechci jim sahat na zoubek, nevím. Přeci jen ale prezidentská a exprezidentská funkce umožňují určitý odkrok a odstup od běžné stranické každodenní politiky, a tudíž možnost dívat se na něco racionálnějším způsobem. Možná i to je důvod, proč by mělo být prezidentům a exprezidentům občas nasloucháno.