V čem spatřujete největší význam Vánoc v současném světě a v čem je nejpodstatnější jejich poselství?

Vánoce nám připomínají, na čem jsme jako kultura vyrostli, na jakých skutečnostech se dá stavět, jaký je ideální vzorec vzájemných vztahů, ať už partnerských, generačních i sociálních, a co je v životě opravdu důležité. To vánoční poselství se rok co rok opakuje, abychom měli šanci ho opravdu pochopit. Patří k tomu samozřejmě ta atmosféra tajemství, očekávání a radosti z obdarování, kterou si většina z nás pamatuje z dětství. Tu chceme předat zase našim dětem, hlavním adresátům vánočních zázraků. Ale tím hlavním, co činí Vánoce Vánocemi, co vypovídá o tom podstatném, a co je taky tím nejcennějším dárkem, jaký můžeme dát, je výjev známý ze všech vánočních Betlémů: obraz láskyplné rodiny.

Co vidíme? Postavy Josefa a Marie, jak se sklánějí nad novorozeným Ježíškem, kterého, kvůli chudobě, uložili do jesliček, tedy do zvířecího krmelce. Dnešní optikou: situace zralá pro sociálku. A právě z tohoto, zdánlivě tristního, obrazu vyzařuje neuvěřitelně majestátní klid a vznešenost, před kterou poklekají nejenom prostí pastýři, co zrovna pásli ovce „při betlémském salaši“, ale i tři vzdělaní a bohatí králové, mudrcové. Stohy vědeckých spisů, hygienických norem i třídních protikladů, musí po právu padnout na zem před důstojností té scény. Láska, která koluje mezi postavami svaté rodiny, prosvětluje temnotu noci – ostatně Vánoce spadají zhruba do času zimního slunovratu – a mění nehostinný prostor toho chléva v něco jiného – v domov.

S domovem máme kouzlo Vánoc neodmyslitelně spojeno. Ztratilo by se, kdybychom je prožili jinde?

Jeden český umělec kdysi napsal, že domov, to je člověk, nebo lidé, kterým můžete svěřit své chyby a viny a nemusíte se bát, že vás zavrhnou. Tak tomu opravdu je. Domov, to jsou lidé, naši blízcí. To souvisí i s takovými věcmi, jako je vlastenectví. Je hezké mít vztah k nějakému kopci nebo řece, ale jaksi to kulhá bez vztahu ke konkrétním lidem, k tomu reálnému národu. To neznamená naivně přehlížet chyby, ale mít se rádi, mít rádi naši řeč, tradice, kulturu. To já čtu v té betlémské scéně – domov.

A teď k tomu ten biblický přesah, ta metafyzika. To chudé novorozeně je z královského rodu, už tohle spojení, překlenující společenské bariéry a propůjčující chudobě neotřesitelnou důstojnost, je hodné pozornosti. Ale nejen to, je to také proroctvími přislíbený Spasitel – Christos, který má jednou zachránit svět skrze milosrdenství a lásku k člověku. Je za to terčem nenávisti zlých, ale Láska se usmrtit nedá. I když se někdy může zdát, že zlo triumfuje, vložená láska, například skutečná láska rodičovská, je nezadusitelnou setbou. Řečeno biblickým jazykem – „po třech dnech vstane z mrtvých“ – a zlouni se jenom diví, jak je to možné, už dávno tu přece neměla být!

No a Vánoce bývají pro nás, dospělé lidi, takovou dávnou setbou, vkladem do našich srdcí, který je chrání, aby nám úplně neokorala. Často je to právě takový střípek vzpomínky, útržek koledy, záblesk provoněný vůní vánočního pečiva a prskavek, co na křižovatkách lidských osudů rozhodne, že zvolíme dobro namísto zla. Že se i v těžkých dobách najdou lidé ochotní pomoci tomu, kdo trpí. Že se vždy, v čase vlády temnoty, najdou i lidé odvážní, ochotní k oběti.

Mohou Vánoce něco změnit na skutečnosti, že se čím dál víc snižuje důležitost tradiční rodiny, zatímco jiné formy soužití jsou vyzdvihovány?

Ačkoli počet rozvedených manželství strmě narůstal už od šedesátých let a „dobrodiní“ chemické antikoncepce značně změnilo úroveň intimních vztahů, je faktem, že ještě před třiceti lety neexistovala mezi lidmi žádná poptávka po nějakých „alternativách“ vůči tradiční rodině. Ani u nás, na postkomunistickém Východě, ani na tehdejším postreaganovském Západě. Zdá se, jako by se od té doby situace rapidně změnila. To je ale jenom optický klam, který nerozlišuje dva zcela odlišné jevy: extravagance různých sexuálních menšin, kterým se dostává nadbytečné publicity, a neochotu mnohých z nás k formalizovanému manželství.

Ta neochota je ovšem důsledkem existenčních tlaků doby – a někdy trpkých životních zkušeností – a nikoli nějakým projevem principiálního odporu k tradiční rodině. V krizi není rodina jako instituce, protože lepší model pro soužití lidí a výchovu dětí nevymyslíš, ale společnost, která nastavila podmínky rodině a manželství nepřátelské. Žádné tradice, a tedy ani Vánoce, samozřejmě samy o sobě nemohou tohle všechno změnit, mohou se ale dotknout srdcí konkrétních lidí a pomoci v pochopení vlastní identity i smyslu a rámce života.