V Česku se blíží parlamentní volby. Nikdo ale nepřipomíná, že tzv. zástupci lidu budou rozhodovat o menší části našich zákonů a pravidel, protože tu větší nám nadiktuje Evropská unie, aniž by to mohli čeští voliči a jimi delegovaní poslanci jakkoli ovlivnit. Je tohle ještě demokracie, tedy ve smyslu vůle lidu, když naše životy tak významně ovlivňují a dirigují bruselští papaláši?

Otázka je, o kterých zákonech a pravidlech budou čeští občané stále moci rozhodnout. Je mrzuté, když cizí byrokraté diktují, jak velké mají být nakládané okurky nebo jakou formou se smí naložit uzenina dříve zvaná „utopenec“, ale byla-li by to cena za členství v silné světové organizaci, která přispívá k politickému a hospodářskému rozkvětu Česka, pak by snad stálo za to tu cenu zaplatit. Kdyby ona cena zahrnovala také povinné zavření jaderných elektráren a zákaz benzínových aut, začal bych chápat návrhy na vystoupení z EU. Rubikon by podle mě představovala například snaha EU o zrušení článku 50 Smlouvy o Evropské unii, který zajišťuje právo každé země z unie vystoupit.

Ale i v demokratické zemi rozhodují o osudu malé vesnice nebo malého města nejen místní politici, ale i politici někde daleko v hlavním městě. V případě EU jde o něco podobného; a i když bruselští papaláši rozhodují často neoptimálně nebo dokonce chybně o důležitých věcech, stále ještě může jít o demokracii. Diktát Evropské unie v mnoha oblastech je nepříjemný, ale je možné ho vidět podobně jako diktát federální vlády jednotlivým státům v USA.

Na rozdíl od typické federace, EU stále ještě ponechává Česku mnohá práva včetně práva vystoupit. V některých otázkách je při hlasování stále třeba jednomyslná shoda všech členských států. V kritických otázkách může Česko teoreticky usilovat o spojence mezi dalšími státy a pokoušet se o společný postup, a dokonce o změnu evropské politiky, nejen v rámci skupiny Visegrád.