Selháváme v uplatnění antidiskriminačního práva?

Řekl bych, že hlavně velká města selhávají. A některé příklady máme blízko. Z Bohumína jsou vytlačovány rodiny, které se pak v zoufalé situaci ocitnou ve Slezské Ostravě. Dalším příkladem je politika Jiřího Čunka ve Vsetíně, který poškozuje nejen své vlastní občany Romy, ale také jiné menší obce. Před koncem roku jsem měl schůzku s řadou starostů z celé republiky, kteří přijeli z malých obcí. Mají výhrady vůči chování radnic velkých měst, které vytlačují Romy ven. Podnikatelé pak koupí zchátralé domy na vesnicích a tam rodiny sestěhují, starostové potom nevědí, co mají dělat. Jsou naštvaní, ne na Romy, ale na velká města. Starostové velkých měst si zajišťují volební úspěch, ale ostatní to musejí řešit. Myslí krátkodobě jen na vlastní volební výsledek, ale nevidí dál než na špičku vlastního nosu. Podnikatelé na tom vydělávají, starostové venkova nemají kapacity situaci řešit a Romové jsou vykořenění a zoufalí.

Jezdím po republice, teď jsem byl ve Vítkově a snažím se ve spolupráci s místní akční skupinou na Opavsku vytvořit mikroregionální spolupráci mezi starosty a najít řešení, jak pomáhat menším obcím, které jsou mimo dosah agentur atd., a vytvořit silnou skupinu proti politice velkých obcí, jež podle mě porušují rasovou rovnost. Pokud by to tak nebylo, jak se dá vysvětlit, že jsou na ubytovnách jen Romové? Toulající se rodiny jsou Romové. Dluhy má přitom spousta lidí. Velká města navíc beze studu žádají peníze na romskou integraci, přitom sama vytlačují Romy za humna. Podle mě je to nemravné.

Jakou roli hrají evropské struktury?

Komise vidí problémy, je to kotva Evropy. Pozitivní je, že poprvé se věnuje pozornost sociální problematice. Chtějí postupovat ostře, aby v zemích nevznikla rasově orientovaná hnutí jako ve třicátých letech. Anticiganismus vnímají jako hrozbu pro Evropu. Je důležité, že se do těchto problémů pustili, protože pokud bychom se začali vzájemně vytlačovat, uplatňovat předsudky, budeme tu mít nestabilní prostředí. Ve světě se v řadě zemí situace hroutí a my nemůžeme dovolit, aby se něco podobného dělo u nás. Z tohoto hlediska se chovají velmi zodpovědně.

Ministr pro lidská práva a předseda Legislativní rady vlády Jiří Dienstbier odvolal před pár dny Martina Šimáčka, ředitele Agentury pro sociální začleňování. Vy dobře znáte oba, jak se na toto rozhodnutí díváte?

Martina znám dlouho a je to statečný muž. Obstál a pomohl čelit různým útokům proti Romům, například když se řešily problémy se starostkou Řápkovou. Na druhé straně dlouhodobě zanedbával různá varování a podněty. V Česku jsou dva pohledy na řešení romské problematiky. Jeden je, že nemusíme etnicky rozlišovat, ale že sociálně slabší potřebují pomoc. Druhý přístup říká, že musíme pojmenovat zranitelné skupiny, a to jsou matky samoživitelky, tělesně postižení, senioři i Romové. Martin zastával první variantu. Pokud se snažíme řešit problémy Romů, tito lidé by měli být aktivně zapojeni do programu. Agentura pro sociální začleňování podle mého názoru nedokázala získat mladé vzdělané Romy a romský lid. Možná někteří této agentuře fandí, ale řada lidí je od ní daleko, a to je problém. Nemůžeme nic dělat bez aktivního zapojení Romů a jejich emancipace. Oni by měli být realizátory. Přístup by měl být explicitní, ne exkluzivní. Evropa už v tomto programovém období jasně pojmenovává všechny ohrožené skupiny a nepoužívá termín sociálně slabí. Předseda Juncker říká, že třetina lidí je ohrožena chudobou. Chtějí a přejí si, aby v Evropě nevznikla ztracená generace mládeže. Na zlepšení situace a podporu mladých vyčlenili tři miliardy eur, aby nemuseli od nás utíkat.

V lednu 2014 byl přijat tzv. kodex použití evropských strukturálních fondů. Ten žádá, aby všechny zranitelné skupiny tvořily programy a aktivně se na nich podílely. Podle mě je odvolání Martina Šimáčka symbolem konce jedné éry, kdy se snažila Evropa i státy dělat dobro pro lidi, ale nastal čas, aby udělali dobré věci společně s lidmi.