Od konce studené války Západ možnost zavedení vojenské služby odmítá, nikdo se evidentně nehrne do toho, že by výcvik mohl mít smysl, co si o tom myslíte vy?

Je pravda, že téma v dnešní době ztrácí smysl, co se týká připravenosti občana. Můžeme si klást otázky, proč se tak děje, kam nás vedou ti, kteří nás vedou a kteří nás řídí?

Dětem ve školách se jistě vypráví o tom, jaké hrůzy zažívají lidé po světě ve válečných konfliktech, detailně jim popíší, co všechno se jim může stát. Jsou podle vás děti informované o tom, že by se jim mohlo skutečně něco stát? O branné výchově se pouze hovoří.

Tohle znám, jsem ročník 1970. Kdysi byla branná výchova. Měli jsme alespoň nějaké základní informace ohledně prevence atd. V dnešní době vím, protože je to pro mě prioritní a srdcová záležitost, jak předávat dětem informace vhodným způsobem. Situace se odráží v celé společnosti. Když chodím na různé summity, kde si generál velitel Řehka trošku stěžuje, že málo odchází, málo lidí přichází do armády a dalších složek? Já se tomu nedivím. Mládež na to není mentálně připravená. Chybí jim vzory, učitel je zahlcen papírováním a požadavky z ministerstva školství, není úplně vhodný na toto předávání. Pokud stojíme na prahu revolučního přístupu ke vzdělání a bezpečnosti, tak si můžeme představit, že spojení moudrosti a odvahy našich veteránů s nekonečným potenciálem mladé generace, je právě to, oč by mělo v dnešní době jít a co by se mělo postoupit aktivní činnosti a zapojení prevence a připravenosti mládeže ve školách. Já na tom pracuji jako ředitel národního institutu a v dnešním světě, ve kterém stále čelíme neustálým nebezpečím a výzvám, to máme každý den ve zprávách, je právě nezbytné hledat inovativní způsoby řešení pro zajištění bezpečnosti a stability společnosti.

To z mého hlediska se neděje tak, jak by se mohlo dít. Kladu si otázku, proč tomu tak je? Buď jsou tam lidé, kteří nejsou kompetentní, nebo lidé, kteří prostě nechtějí. To nedokážu posoudit. Nic se neděje. To můžeme říct narovinu. Národní institut pro obranu a bezpečnost vytvořil díky mým zkušenostem projekt, který má název Děti bezpečné budoucnosti. Tohle je unikátní perspektiva, jak čelit současným i budoucím výzvám. Víme, že máme přes šestnáct tisíc válečných veteránů, kteří sedí doma a nikdo je nevyužívá na jakoukoli činnost, což si myslím, že je velká škoda, protože stát do nich investoval velké peníze. Znám to ze svých zkušeností, jsem doma už skoro osmnáct let a jak jsem říkal už několikrát, ani jednou mi nikdo nezaklepal na dveře a nikdo mi neřekl: Gazdíku, pojď nám předat své načerpané zkušenosti. To je velká škoda. Mohli bychom využít tyto zkušenosti právě pro děti i učitele.

Co se týká národního institutu připravili jsme tři hlavní programy. Hrdinové a budoucnost, když veterán chodí do školy, říká příběhy a vysvětluje co dělat a co nedělat. Tohle je tematika trošku pasivní. Pak máme program český ochránce pro děti, to je branná výchova moderním způsobem, kde se už promítají i aktivity, které stát trochu dělá. Máme připravený specifický program na to, že se aktivity propojí, nazval jsem to Abeceda českého ochránce. Máme i abecedu pro hrdiny a veterány, poslední program je metodika pro učitele, to znamená, že veteráni předávají zkušenosti učitelům. Byl jsem už na neskutečném množství míst, jestli je to Poslanecká sněmovna, na krajích, u hejtmanů nebo u starostů. Program se jim líbí, ale problém je, že nikdo nevyčlenil finanční toky, abych mohl program a projekt spustit, protože veterán potřebuje nějakou motivaci a když mu jeho aktivitu ve školách zaplatíme, tak to může být strašně velké plus jak pro školu, tak pro společnost, ale hlavně pro mladou generaci, která může být připravená na výběr povolání stát se hasičem, policistou, vojákem, protože v dnešní době k tomu mladá generace vůbec není vedená a pak se každý diví, že mladá generace nechce být právě tímto hrdinou.                        

Někteří mladí lidé se jistě snaží sami, mají zbrojní průkazy, někteří jsou členy aktivních záloh. Každopádně, v dalších případech, si nedokážu úplně představit, jak by dokázali opravdu v praxi kohokoli ubránit, a ne se spíš zbraní ohrozit sami. (Úsměv)

Samozřejmě že zbraň sama o sobě není vůbec nebezpečná, důležitý je prst na spoušti. To je důležité říct. Švýcarsko, jaký má přístup a výcvik občana a ostatní státy? V Evropě je celkově trend připravenosti na ústupu. Je neexistující. Vláda má asi jinou prioritu. Lidi nemusejí mít zbraně, stačí, když budou mít informace a praktické dovednosti k tomu, když by bylo potřeba využít systém obrany, který je nastavený samozřejmě ne soukromým sektorem, ale státem. Nechci tady šířit žádnou domobranu nebo partyzánské skupiny. Systém se musí nastavit ve spolupráci s Ministerstvem obrany a připravit programy tak, jak si myslím, že by bylo vhodné je nastavit.