V těchto dnech si připomínáme 20 let od vstupu ČR do NATO. Při té příležitosti padla na přetřes opět otázka ohledně bombardování tehdejší Jugoslávie v roce 1999. Jak vy tuto událost po tolika letech dnes hodnotíte? Prezident Zeman v rozhovoru pro ČTK uvedl, že schválení aliančního bombardování českou vládou považuje s odstupem za chybu. Bývalý prezident Havel tehdy „proslul“ výrokem o „humanitárním“ bombardování….

Být členem nějaké vojenské aliance je v novodobých dějinách asi naším národním osudem. Nejprve jsme byli více než tři desetiletí součástí Varšavské smlouvy s nepřítelem na západě, nyní jsme 20 let v NATO, jehož nepřátelé, respektive jeden hlavní – Rusko – leží opačným směrem. Pokud jde o Jugoslávii, tak po bitvě je každý generál, včetně našeho pana prezidenta. V té době byl předsedou vlády, takže se pod to také svým způsobem musel podepsat. A výrok humanitární bombardování považuji za, mírně řečeno, nešťastný. Bombardování není humanitární nikdy, obzvlášť, když to odnese civilní obyvatelstvo.

Můžeme oněch dvacet let v NATO hodnotit jako přínos? Měli bychom v rámci Aliance být aktivnější – například v Afghánistánu?

Vezmu to z opačného konce. Za studené války byly karty jasně rozdané a bipolárnost světa a závody ve zbrojení mezi Východem a Západem nás možná zachránily před světovou válkou číslo tři. Byť párkrát mělo lidstvo namále. Po rozpadu Sovětského svazu se staly USA jasným světovým hegemonem a vědomy si své vojenské síly hýbaly s figurkami na šachovnici světa především z pohledu svých vlastních zájmů. Vzpomeňme třeba válku v Iráku kvůli domnělým zbraním hromadného ničení. NATO jim k tomu pod jejich taktovkou samozřejmě přispívalo. A Afghánistán? Afghánci nejsou zvyklí na rozkazování velmocí a navzdory válce trvající několik desítek let se nikdy nesklonili před okupací. Platilo to svého času pro britské impérium, pak SSSR a nyní i pro USA, tedy i NATO. Situaci tam sebevětší vojenská aktivita určitě nevyřeší. Najít ale recept na stabilizaci této rozvrácené země bude velmi, velmi složité.

Americký prezident Donald Trump velmi důrazně upozornil evropské členské státy NATO, že neplní, co slíbily – totiž přispívat na obranu 2 % HDP. Česká republika je nyní na pouhých 1,11 % HDP. Je to naše ostuda? A měli bychom se na 2 % dostat co nejrychleji, nebo je lepší postupovat pomalu?

Je třeba si říci, kdo má hlavní prospěch ze zbrojení. Jsou to především privátní korporace vyrábějící zbraně a ty někde odvádějí daně. To, že daně ze zbrojení jsou mimo jiné odváděny v USA, že vše tak trochu souvisí s dominancí dolaru, může mít spojitost i s výroky prezidenta Donalda Trumpa.  Tím ale nezpochybňuji příspěvky na obranu ČR.

Když odbočíme od NATO, Donald Trump vyzval evropské státy, aby vzaly zpět svých 800 občanů, umístěných v kurdských věznicích, jinak je nechá propustit jim navzdory. Jedná se o džihádisty, kteří v minulých letech odešli bojovat po boku IS do Sýrie a byli zajati. Ve svých domovských státech by měli džihádisté zřejmě stejně skončit za mřížemi nebo u soudu, i tak se ale k jejich přijetí staví mnohé státy negativně. Například Británie už vzkázala, že o návrat džihádistů, byť svých vlastních občanů, nestojí, stejný postoj zaujímá i Rakousko. Jak tuto situaci řešit?

Jedná se samozřejmě o vysokou mezinárodní politickou hru mezi Amerikou a Evropou, do jejíhož zákulisí absolutně nevidím. Tudíž mi ji ani vlastně nepřísluší komentovat. Nicméně si myslím, že v případě migrační krize mělo právě NATO sehrát významnou roli a pomoci evropské státy před touto „invazí“ uchránit. Bohužel, tvářilo se a tváří, že to jde zcela mimo něj. Jak velkou roli v tom opět sehrál hegemon této aliance, USA, lze opět jen těžko odhadovat. Stačí ale jen vzít v potaz, že Amerika se migrantům snaží všemožně bránit včetně stavění zdí na hranicích s Mexikem. Ale Evropa je tady, bohužel, jako by nezajímala.