Podle guvernéra ČNB Jiřího Rusnoka si musíme přiznat, že na naše výdaje naše příjmy dlouhodobě nestačí. Bude prý nutné zkrátit výdaje, a to ne jen nějaké propuštění pár set úředníků nebo i tisíc. To nebude stačit, takže bude třeba změnit přístup k valorizaci klíčových položek sociálních transferů včetně důchodů. Kde by měl podle vás stát šetřit? A pokud se týče štědré valorizace sociálních transferů, před níž do budoucna varoval šéf centrální banky, nemůže dojít na nulovou valorizaci, nebo dokonce i na snížení nejrůznějších sociálních dávek včetně penzí?

Jiří Rusnok to už v podstatě řekl, kde je třeba šetřit: sociální výdaje a propouštění zaměstnanců. A není velká věda na to přijít, protože to jsou právě ty položky, které během období poslední vlády vzrostly nejvíc. Pak tu dlouhodobě máme neziskové organizace. Proč z našich daní dostávají peníze třeba fotbaloví pohlaváři používající letecké taxi? Ale ani to stačit nebude. Vláda nás zadlužila tolik, že jakékoliv šetření to v horizontu let nemá šanci úplně spravit.

Na nulovou valorizaci teoreticky dojít může, ale spíš to nečekám, protože levičácké manýry stran, které aspirují na příští vládu, tomu nejspíš zabrání.

Co v té souvislosti říkáte tomu, že se Jiří Rusnok pasoval na rádce politiků, jak postupovat v otázkách zasahujících do hospodaření státu, když sama centrální banka má být na státu nezávislá? Je to jedna z rolí, kterou by měl guvernér plnit?

Jiří Rusnok byl sám politik. Přitom obě instituce – vláda a centrální banka – by měly být zcela oddělené. Jenomže to už dávno neplatí a je to dost možná přímo zdroj (!) dnešních hospodářských problémů po celém světě. Centrální banky opustily svůj prvotní cíl, kterým kdysi byla cenová stabilita, a tedy nízká inflace.

Ke změně došlo zhruba v době pádu Berlínské zdi a rozpadu bipolárního světa. Po celém světě do té doby řídili centrální banky přední ekonomové specializující se na bankovnictví a měnovou politiku. Zhruba před třiceti lety ovšem dochází zprvu k nenápadné změně. Centrální banky začínají vést ekonomové, kteří už nejsou nejlepší pro povolání centrálního bankéře, ale jsou kamarádi politiků, kteří je do vedení bank nominují. Guvernéry centrálních bank tak už nejsou nejlepší ekonomové, ale stále jsou to dost dobří ekonomové.

To trvalo nějaký čas. Kvalita centrálních bankéřů jako expertů ale postupně klesala, aby se jednoho dne začal objevovat názor, že měnová politika není žádná věda a vlastně ji ani nemusí dělat ekonom. A vlastně to ani nemusí být kamarád politika – může to přeci rovnou být politik. A tak se kupříkladu do čela americké centrální banky dostal právník a na post šéfky Evropské centrální banky (ECB) se dostává Christine Lagardeová, která nikdy systematicky nestudovala ekonomii a nikdy nepracovala v bance.

Dnes Lagardeová drží prst na tepu evropské ekonomiky, a přitom kvůli tomu, že nemá ucelené základy ekonomie, nechápe ani dopady toho, co jí její poradci radí. Je ochotna podepsat i to, co by skutečný ekonom nikdy nepodepsal.