Proč k tomu v roce 1999 vůbec došlo, se ParlamentníListy.cz zeptaly poslance ČSSD Jaroslava Foldyny, který byl iniciátorem pietního aktu před 13 lety a který k němu i dnes zve, jak říká, každého slušného člověka.

Tato vzpomínková akce se opakuje každoročně. Co Vás k tomu vedlo?

Byl to tehdy spontánní nápad, abychom spolu s přáteli uctili památku zabitých lidí pří bombardování Jugoslávie. To napadení bylo v rozporu s mezinárodním právem. NATO může zasahovat na územích mimo Alianci pouze se souhlasem Rady bezpečnosti OSN, což se tehdy nestalo.

Jak jste to tehdy, v roce 1999, vnímal?

Nevěřil jsem, že by k něčemu takovému mohlo dojít, že by suverénní stát mohl být bombardován demokratickými státy. Že NATO bude řešit problém údajného „terorismu“ tímto způsobem. Neuměl jsem si to vůbec představit. Bohužel, tehdy mě Aliance vyvedla z hlubokého omylu.

Další rozhovory pro ParlamentníListy.cz čtěte ZDE

Co se tehdy odehrávalo v nejvyšších politických patrech u nás? K tomuto napadení, podle pravidel Aliance, musela dát souhlas i Česká republika?

Tehdy vládnul kabinet sociální demokracie, konkrétně Miloše Zemana. Nebyl jsem členem vlády, tedy ani přímým účastníkem jednání. Co ale vím od tehdejšího ministra zahraničí Jana Kavana a dalších členů Zemanovy vlády, i tím, že do toho aktu byla Česká republika vtažena, je vinna paní Madeleine Albrightová – Korbelová tehdejší ministryně zahraničí USA. Naléhala na českou vládu, aby povolila přelety přes naše území.

Česká republika byla tehdy čerstvým nováčkem NATO. Myslíte, že bylo součástí aliančního plánu vtáhnout do toho více zemí, navíc ty, které měly s Jugoslávií tradičně dobré vztahy?

Byli jsme tehdy členy Aliance rovných 12 dnů, a tehdy jsme skutečně nečekali, že by k něčemu podobnému mělo dojít. Dnes už nevěřím na to, že to byla náhoda. V tak vysoké politice se náhody nedějí.

12. března 1999 jsme vstoupili do NATO a o dvanáct dní později bombardovaly alianční letouny civilní objekty Jugoslávie a zabíjely děti a nevinné lidi. A ministryně zahraničí USA, která má české kořeny, tvrdě naléhala na českou vládu, aby povolila přelet přes naše území, a tím dala vlastně neformální souhlas k útoku Aliance. (Podle statutu NATO musejí s podobným útokem mimo území Aliance vyslovit souhlas všechny členské státy. Pozn. red.)

Je to smutný okamžik v našich dějinách, kdy naše země dala souhlas k tomu, aby jeden z našich nejvěrnějších partnerů, Jugoslávie, Srbsko, bylo bombardováno.

Proč k tomu ale česká vláda dala souhlas? Byli prý ministři, kteří s tím nesouhlasili.

Opakuji, nebyl jsem u toho, ale z toho, co jsem se dozvěděl od jednotlivých ministrů, měli s tímto krokem problém i ministři i premiér Miloš Zeman. Tlak na aliančního nováčka ze strany paní Albrightové-Korbelové byl prý ale neskutečný.

Ten den byl nejtěžším okamžikem v mém životě. Spolu s dalšími lidmi jsme stáli ještě toho večera a noci před Jugoslávskou ambasádou. Na to prostě nemohu zapomenout, když země, kterou miluji, dostává ránu za ránou. (Poslanec Jaroslav Foldyna je po matce Srb. Pozn. red.).

Proslýchalo se tehdy, že v době, kdy Albrightová žádala o souhlas s přeletem, tak alianční letadla už vlastně odstartovala...

Nevylučuji to, možné bylo cokoliv. Nejsilnější armáda světa, půlmiliardy lidí sdružených v zemích NATO, to vše bombardovalo desetimilionový národ uprostřed Evropy, ve snaze ho zadupat do země.

Přesto Aliance dosáhla svého cíle…

Ne, nedosáhla! Nepodařilo se jí zlomit srbský národ. Přesto, že bylo na zemi uvaleno embargo, byl rozbitý, rozbombardovaný průmysl… Mimochodem, je až s podivem, jak se v privatizaci toho rozbitého průmyslu pohybují „spojenecké“ firmy. Myslím, že právě to byl hlavní účel celé operace. I když nelze vyloučit, že už tehdy šlo o Kosovo.

Navíc, jednou z prvních obětí, byla tříletá holčička, kterou zabila, jak se ukázalo, kazetová bomba, které jsou mezinárodními konvencemi zakázány. Ani to ale, zjevně nevadilo. Dnes by z ní byla sedmnáctiletá slečna.

Víte, dá se odpustit snad všechno, ale zavražděné děti jim Srbsko nikdy neodpustí. To se prostě odpustit nedá. Nikdy jim nemohu odpustit zabité nevinné děti, které za nic nemohly.

Letectvo bombardovalo města, obce, bombardovalo civilní cíle, a pak byli Američané velmi překvapeni, když jim Srbové sestřelili mnohamiliardový neviditelný bombardér Lockheed F-117A. Na zdech a plotech pak byly nápisy, „promiňte, my jsme nevěděli, že je neviditelný“. Tento národ prostě nelze zlomit.

Tehdy vznikla tradice setkání před velvyslanectvím, která trvá už 13 let?

Ano. Byla to odporná válka, ostatně, jako je odporná každá válka. Nejhorší na tom ale bylo, že to byla válka na území Evropy. Tehdejší mluvčí Bílého domu prohlásil: „To není nic osobního, to je humanitární záležitost“. A tehdejší český prezident Václav Havel v Kanadě prohlásil, že je to „humanitární bombardování“.  Neumím si ani dnes představit, že by takový pojem mohl mít nějakou logickou souvislost v této slovní vazbě. Ale Havel je mrtev a nemá proto cenu se k tomu vracet.

Vlnu nevole vyvolal tento zločin i v samotných členských zemích NATO. A není divu, byl to amorální krok. Možná, kdyby se Jugoslávie dokázala udržet o několik měsíců déle, a ne jen do 10. června, tlak lidí v jednotlivých zemích, jako byla Anglie, Itálie, Francie, by třeba umožnil, aby se dějiny odvíjely jinak.

Přesto, stalo se, a nelze na to zapomenout. Proto se 24. března v osm hodin večer, stejně jako v předchozích letech, sejdeme v Mostecké ulici 15, před velvyslanectvím Srbska. A také proto bych chtěl pozvat všechny slušné lidi, aby si s námi přišli připomenout tragickou událost, která už by se nikdy v budoucnu neměla opakovat. Hořící svíce, které s sebou máme, jsou vzpomínkou na zabité, ale jako každé světlo, jsou i nadějí, že se to už nikdy a nikomu nebude opakovat.