V Afghánistánu si v posledních čtyřiceti letech vylámaly zuby hned dvě supervelmoci – SSSR a USA. Jaké byly podle vás hlavní rozdíly mezi oběma intervencemi? Jen z hlavy mě napadá, že prosovětský prezident Nadžíbulláh vydržel ve funkci ještě několik let po odchodu sovětské armády, zatímco proamerický prezident Ghaní utekl ještě dříve než americký velvyslanec…

Moskvu o zásah požádal legální kabinet. Dlouho to vytrvale odmítala. Intervenovala až poté, kdy se afghánské území stalo nástupištěm diverze do středoasijských republik SSSR. Střetla se s teroristickou internacionálou, po zuby vyzbrojenou a masivně podporovanou USA i jejich satelity. Sovětský kontingent ovládal několikanásobně větší území než US Army. Povstání proti americké okupaci nesponzorovala žádná ze světových velmocí. Říkanky „mainstreamu“ berou na vidle i studie amerických vojenských expertů. Nebýt Sovětská armáda stažena domů, stojí v nich, porážka islamistů i jejich zahraničního zázemí byla jen otázkou času.

Říkáte Nadžíbulláh? Pro nás to byl Nadžíb. Protože sekulární prezident. A navíc marxista. K sekulárnímu příjmení se hlásil sám. Měl jsem s ním čest i osobně. S delegací studentských lídrů, kterou jsem přivezl do Kábulu. Spektrum sahalo od revolučních demokratů třetího světa až po evropské liberály a jednoho thatcheristu. Nadžíb nás seznámil s propracovaným scénářem ukončení konfliktu. Státnickou moudrostí udělal dojem i na všechny kolegy. V čele státu stál i více než tři roky po odchodu Sovětské armády.