V souvislosti se 17. listopadem, zkusme situaci u nás shrnout. Když Václav Havel říkal, že musí pravda a láska zvítězit nad lží a nenávistí, kdo tady šíří pravdu a kdo tady lže? Kdo šíří společenské smíření a kdo nenávist?

Jako účastník třetího odboje se statusem válečného veterána chápu, že hesla „Nejsme jako oni“, „Máme holé ruce“, že ta hesla byla z humánního hlediska atraktivní. Já jsem tenkrát – když jsem byl po 17. listopadu propuštěn z vazby – už 18. listopadu se zbraní v ruce přepadl automobil členů Lidových milicí a zmocnil se spousty dokumentů. Takže jsem nebyl stoupencem těchto hesel. Dostal jsem tehdy hned nářez od významných signatářů Charty 77, jako je inženýr Tomáš Hradílek, který byl ministrem vnitra České republiky. Mou akci hodnotil jako loupežné přepadení, že to byl majetek federálního ministerstva vnitra. Což jsem nechápal. Myslel jsem si, jaký bohulibý skutek jsem udělal. Později – v roce 2001, kdy jsem byl jako důstojník BIS opět ve vazbě – jsem dospěl k názoru, že se mělo tehdy přitvrdit. Heslo Václava Havla bych nechtěl shazovat. Pravda a láska by měly vítězit. Musí být ale tento nápis napsán na dobře okovaném štítu. Někdy se do toho musí jít okovanou botou.

Bývalý předseda SSM Vasil Mohorita tvrdil v rozhovoru pro Blesk, že byl jedním z lidí, který stál za změnou poměrů u nás a ve východním bloku. Že pracoval na tom, aby minulý režim skončil. Co si o tom myslíte, byla jeho role opravdu takto významná?

Patřil k pragmatikům mezi členy komunistické  strany a členy ústředního výboru Socialistického svazu mládeže. Začal tušit, že se systém bortí a tanky ze Sovětského svazu nemusejí přijet, a že je potřeba se zflexibilizovat s dobou. A že přijde změna. S Jakešem a Bilakem a s těmito zkostnatělými kádry určitě zadobře nebyl. Určitě však věřil, že se jim to nesmí vymknout z rukou. Když tam tehdy byl na tom místě, byl oddaný myšlence vedoucí úlohy komunistické strany a vychovával další kádry v SSM. Dnes mluví naprosto účelově, protože ví, že se ten systém zhroutil pod vahou vlastní neschopnosti.  

Podle něj 17. listopad chystala jedna skupina vedení pod dohledem sovětských poradců (připomínám, že u nás vládlo ultrakonzervativní Jakešovo vedení, kdežto v Sovětském vazu už několik let probíhala Gorbačovova perestrojka). Cílem bylo patrně svrhnout Jakeše a spol. a nahradit je někým reformnějším. Ale pak se jim tento scénář kvůli masivní reakci lidí poněkud vymkl...

Vedení Státní bezpečnosti pod vedením nesmírně  schopného generála Lorence vědělo, že je nutnost zajistit beztrestnost komunistické nomenklatuře, aby tu nedošlo k nějakým násilným činům. Sázeli na levicové jádro Charty 77, což byli recyklovaní komunisté z roku 1968 a ti, kteří se přizpůsobili heslům – Nejsme jako oni. V Chartě 77 měla StB vytipované osoby, které by se do toho mohly zapojit. Státní bezpečnost byla samostatná složka, ale potom se sama rozkládala. Protože ti staří členové nesouhlasili s tím, co chtěl generál Lorenc. On první pochopil, že sovětské tanky už nepřijedou. Ale to tvrdé jádro – kdyby to šlo – by bojovalo až do konce. Bylo však narušeno těmi pragmatiky. Mně na tom nejvíc vadila role některých signatářů Charty 77, že na to přistoupili. Hrála tam však roli i celá řada náhod, které nešlo předjímat. Studenti do toho šli čelem, s přesvědčením. Velmi podlá byla třeba role Josefa Daniše, což byl právník působící i v Komisi 17. listopadu, ale hlavně špičkový agent, který se měl postupně dostávat do sfér připravované vládnoucí garnitury. Ta však nebyla moc schopná, čehož využili zmiňovaní pragmatici, kteří se začali etablovat do různých pozic. Jedinou věcí, jak tomu zabránit, byly bezpečnostní prověrky. Ty však byly až v roce 1999, kdy jsme vstoupili do NATO.