Hodně se v poslední době debatuje o svobodě slova. V Evropském parlamentu se přijímají normy, které tuto svobodu podle některých potlačují, na národní úrovni roste počet stíhání za verbální trestné činy, hovoří se o kriminalizaci „nenávistné mluvy“ jako celku. Jedním z důvodů, jimiž jsou tyto změny ospravedlňovány, je válka na Ukrajině a potřeba bránit společnost před „ruskými narativy“, o čemž opakovaně hovoří lidé z tajných služeb v čele s Michalem Koudelkou. Nemáte obavy, že i když tato válka skončí, mnohým se nebude chtít končit s touto praxí?

Ano, tyto obavy mám, a nikoli malé. Snaha progresivistických politiků a aktivistů zneužívat válku na Ukrajině k postupné likvidaci svobody slova je až příliš zřejmá. Všichni tito likvidátoři svobody se ohánějí „západními hodnotami“, ale když se jich zeptáte, co konkrétně myslí tímto pojmem, jsou v koncích a často přejdou k urážkám, k dehonestaci. Nedivím se, o moc více než urážky jim v podstatě nezbývá, protože skutečné, konkrétní západní hodnoty jsou přesně opačné, než se ideologové snaží společnosti nalhat.

Nade všemi západními demokratickými hodnotami ční svoboda slova. Ta je uplatňována dokonce i v časech války. Nikoli jen války dvou cizích zemí, ale dokonce i tehdy, když se války účastní přímo vlastní země.

Dokážete si například představit, že třeba za války ve Vietnamu – v níž byly USA přímým účastníkem bojů – by byly zavřeny noviny, jež by odmítly šířit vládní bojovou propagandu? To je naprosto absurdní myšlenka. Přitom od samého počátku řada médií v USA vyjadřovala ostrý nesouhlas s touto válkou a jejich počet s přibývajícími mrtvými Američany a Vietnamci rostl. Byly snad zavřeny The New York Times, které nejenže psaly proti válce, ale dokonce ještě v jejím průběhu publikovaly celou sérii tajných vládních materiálů? A nutno připomenout, že to byla nejen média, kdo šel vládě po krku, ale také většina umělců a veřejně vlivných lidí.

Nijak se tím nevyjadřují k otázce, kdo byl tehdy na straně dobra a kdo na straně zla. Mluvím o tom podstatném, tedy o faktu, že americká média požívala plnou svobodu slova, ačkoli jejich země vedla válku, ve které umírali Američané. A ta média dokonce pořádně zatápěla vládním válečníkům nejen svými reportážemi, ale také zveřejňováním tajných vládních materiálů.

Podobné to bylo už v předchozí válce v Indočíně, kterou vedla Francie. Byly snad zavřeny L'Humanité nebo Libération? Nebo jim byl aspoň omezen počet tištěných výtisků? Samozřejmě ne. Ani Francie svá média, jakkoli ostře kritická vůči vládě, nezadupala do země.

Dalším příkladem je válka o Falklandy, v jejímž průběhu si i tehdejší britská premiérka Margaret Thatcherová opakovaně postěžovala na nedostatek vlastenectví části novinářů, protože některá média v Británii při popisu bojů nepoužívala termíny jako „my“ a „oni“, ale striktně označovala válčící strany jako „Brity“ a „Argentince“. Železná lady si stěžovala, to ano; jenže žádné médium nezavřela ani neomezila. Přičemž ze strany některých médií sklízela nevybíravou kritiku. Ovšem měla nehranou úctu k demokracii a k svobodě, takže věděla, že to k politice zkrátka patří.

To jsou velestručně jen tři z mnoha příkladů úcty k první ze západních hodnot – ke svobodě slova.

Srovnejme si to s našimi vládními politiky, kteří se zachovali úplně opačně – vskutku po bolševicku. A s neuvěřitelnou nestydatostí své cenzorské zásahy označovali za „ochranu západních hodnot“. Hájili ale ve skutečnosti jen bolševické, antidemokratické, antizápadní hodnoty, což stále prokazují i v dalších letech neustálými hrátkami s cenzurou a dokonce s bolševickou výzvou k udavačství, jakkoli tuto strašidelnou výzvu po čase z vládního webu stáhli.