Bývalý státní tajemník pro evropské záležitosti Tomáš Prouza začal objíždět ČR a vyvracet mýty o EU. Je totiž toho názoru, že Češi jsou vůči EU skeptičtí, protože podléhají lžím a dezinformacím. Pouze 39 procent lidí u nás považuje dle nejnovějšího průzkumu členství v EU za pozitivní, jsme nejpesimističtější z celé Unie. Euro také nechceme, podle čísel Eurobarometru jsou proti dvě třetiny obyvatel. Má Tomáš Prouza pravdu, nebo nás EU prostě zklamala?

Pan Prouza si může objíždět ČR třeba dům od domu a může si plkat, co chce. Lidé nejsou ovce. Když se nedaří naočkovat jim lásku ke slavné EU za soustavné hurá evropanské propagandy mainstreamových médií v čele z Českou televizí, Prouza to nevytrhne. A to ani s pomocí Halíků, Pehe, Schwarzenbergů… Jedno by lidi ale zajímat mělo – kdo Prouzovy výlety platí.

V čem je situace jiná oproti roku 2004, kdy jsme do Evropské unie nadšeně vstupovali?

Jiná je v tom, že tehdy ještě nevládla v Bruselu nikým nevolená Evropská komise. Dál je jiná v tenkrát latentní a dnes už evidentní snaze unijních lídrů zničit národní státy a vytvořit centrálně řízený superstát. A to při porušování základních principů demokracie. Unijní byrokrati neváhají potlačovat národní kultury. Neváhají už otevřeně kriminalizovat každého, kdo se jim postaví. Nálepku extrémistů od nich dostává kdokoliv, kdo má jiný názor, než hlásá oficiální ideologie současné EU. Pokládáš za rodinu jenom vztah muže, ženy a dětí? Potom jsi extremista. Stejnou nálepku dostaneš, když nesouhlasíš s pomateným genderismem, s neodpovědným otevřením dveří před sílící migrací… Situace hodně připomíná nám pamětníkům někdejší vládu jedné strany a jedné ideologie. Tou je v současné západní Evropě liberální neomarxismus. Předpona neo nic nemění na podstatě ideologie, která na dlouhá desetiletí zmutovala do podoby režimů, kterých jsme se rádi zbavili.

Rozhořela se debata v souvislosti s Jaromírem Nohavicou, který je kritizován, že přijal od Ruska Puškinovu cenu za kulturní přínos, přičemž v Česku zpopularizoval tvorbu Vladimira Vysockého a Bulata Okudžavy. Co si o tom myslíte?

Nohavicovy písničky si budou zpívat ještě naši pravnuci, po jeho kriticích za rok neštěkne ani pes. Mně celý ten rozruch kolem převzetí Puškinovy ceny znepokojuje z jiného ohledu. Jsme svědky dalšího příkladu velmi neodpovědné politiky západních mocností vůči Rusku. Po pádu komunismu, po rozpadu sovětského impéria a po přechodu nástupnických zemí SSSR k tržnímu hospodářství a k parlamentní demokracii, jsme věřili, že skončila doba, kdy jsme seděli na sudu se střelným prachem. Dnes jsme opět na pokraji konfliktu nedozírného rozsahu. Nemusí to být válka jenom studená.

Kdo za to nese vinu? Ať to rozebírám z jakéhokoliv zorného úhlu, Rusko to není. Nepořádá na hranicích USA, SRN anebo Francie provokace v podobě vojenských manévrů. Je to prezident Trump a nikoliv Putin, kdo vypovídá dohodu o postupném snižování jaderných potenciálů. Soustavným kritikům Ruska se hodí každá příležitost k napadání. Já bych to dokonce označil za pojem, který známe z trestního práva většiny demokratických zemí – je to šíření nenávisti. Takzvaní hlasatelé demokracie popírají své vlastní principy. Proč nerespektují vůli většiny Rusů, kteří si už po několikáté zvolili Putina. Jaká je příčina jeho popularity v Rusku? On prostě vrátil Rusům hrdost. Z ekonomicky a společensky rozvrácené země povstala mocnost, se kterou se musí počítat. To mu máme mít my, obyčejní lidé, za zlé?

Jeden z hlavních problémů současného světa vidím v tom, že se neměří všem stejným metrem. Rusko je za dosud ne zcela vyjasněných okolností kolem případu svého bývalého špiona trestáno citelnými sankcemi… Saúdská Arábie zavraždí, rozporcuje nepohodlného novináře a USA jim dál dodávají nejmodernější zbraně. I s tím rizikem, že se jeden z nejkrutějších režimů na světě časem obrátí proti americkým vojákům… jako kdysi v Afghánistánu. Druhý příklad – také souvisí s Afghánistánem. Ruská intervence do této země vyvolala svého času odpor v celém světě. Jakou reakci vzbudilo bombardování Srbska a jakou útok aliance v čele s USA na Irák? Téměř žádnou. Přešel se i fakt, že intervenci v obou případech zdůvodnili Američané později prokázanou lží.

Je třeba prostě vzít na vědomí, že tak, jako dnešní SRN není Tisíciletá říše, má i Ruská federace málo společného se SSSR. Každý Rus není Stalin ani Brežněv. Neměla by se ani překrucovat historie, která nám líčí Rusko jako odvěkého agresora. Pokud vím, tak před rokem 1968 na české území přicházeli Rusové spíš jako osvoboditelé – za Napoleonských válek a ve 2. světové válce. Většina agresí přicházela do Čech ze západu, jihu a ze severu. Je mi jasné, že po tomto historickém miniexkurzu dostanu přinejmenším nálepku rusofila, možná i ruského špiona. Mimochodem – všimli jste si, že je v české kotlině zase radno pravdu příliš neříkat?