Můžete nám, prosím, říci, co bylo pro Vás impulsem k vytvoření fotografií Pražského hradu?

Fotografovat Pražský hrad je asi ambicí většiny fotografů. Panorama Hradčan jsem fotografoval nesčetněkrát už v dobách, kdy jsem fotografovat začínal. Je to pohled, který se nikdy neomrzí a stále mne přitahuje. Vzhledem k tomu, že jsem se v posledních letech soustředil na práci na knihách o významných palácích a vilách vztahujících se k historickým osobnostem nebo institucím České republiky, symbolům české státnosti, byl Pražský hrad dlouhodobě jedním z dalších cílů, kam jsem směřoval.

Bylo těžké získat přístup k focení různých míst na Pražském hradě, nebo byla dokonce místa, kam jste nemohl?

Pražský hrad je rozlehlý a poměrně komplikovaný areál. Podobné to bylo i se získáním přístupu a povolení k fotografování. Hrad není jen významná turistická destinace, ale také sídlo prezidenta a podléhá pevně stanoveným bezpečnostním režimům. Kromě povolení ke vstupu a fotografování schváleného vedoucím Kanceláře prezidenta republiky a ředitelem Správy pražského hradu, je nezbytné mít na většinu míst doprovod a žádat o vstupy s určitým předstihem. Přestože projektu poskytl záštitu přímo prezident republiky, muselo stejně vše projít poměrně dlouhým procesem schvalování než začalo vlastní fotografování.

Samozřejmě byla i místa, kam jsem se z různých důvodů nedostal. Nejvíc mě ale asi mrzelo, že jsem nedostal souhlas k použití dronu. To by jistě umožnilo zcela nové pohledy na Hrad. Jinak ale musím poděkovat všem, kteří mi s realizací pomáhali, za maximální vstřícnost.

Jak dlouho Vaše kniha vznikala?

Přibližně dvacet měsíců.

Která místa na Pražském Hradě Vás osobně nejvíce oslovila?

Katedrála je monumentální a fascinující, zážitkem byla možnost fotografovat z triforia a vnějšího ochozu pod střechou katedrály.

Všeobecně jsem si velmi oblíbil úpravy Josipa Plečnika – Sloupovou síň, Masarykovu knihovnu, Zelený salon, Býčí schodiště, ale třeba i Janákovu halu, Rothmayerův sál a všechna Pacassiho schodiště. Mimochodem mne překvapilo, jak málo se u nás ví o dvorním architektovi Marie Terezie Nicolu Pacassim. Přitom to byl on, kdo dal podobu současnému panoramatu Hradčan a prvnímu nádvoří. Během této práce jsem si také uvědomil, jaká je škoda, že Pražský hrad nemá dnes svého architekta, který by na Hrad vnesl alespoň částečně prvky 21.století. Myslím, že by to sídlu prezidenta moderního demokratického státu velmi slušelo.

Jste známý fotograf, bylo pro Vás focení Pražského hradu prestižní nebo rutinní záležitostí?

Focení Pražského hradu určitě nebylo rutinní záležitostí, přistupoval jsem k tomu s velkou dávkou respektu a odpovědnosti, vracel jsem se pravidelně i na místa, kde jsem předtím již fotografoval, abych dosáhl záběrů nejlépe vystihující náladu, jakou na mě působila. Nechtěl jsem popisné záběry do turistických brožur, chtěl jsem zachytit především atmosféru místa, génia loci. Často jsem si připadal jako lovec světla.

V knize však nejsou jen současné fotografie, ale pro lepší ilustraci míst, která jsem fotografoval, jsem knihu prokládal ilustračními dobovými fotografiemi československých a českých prezidentů v prostorách Hradu tak, aby kniha co nejvýstižněji ilustrovala události, které prošly Pražským hradem a představila jej především jako sídlo hlavy státu. To byla neméně zajímavá a velmi inspirativní část mé práce, hledání archivních fotografií. Kniha tím, myslím,dostává určitý přesah, je současně kronikou československých a českých prezidentů a významných událostí v historii země.

Zaznamenal jste nějaké změny na Pražském hradě?

Samozřejmě, rekonstrukce areálu probíhají téměř nepřetržitě, takže bylo celkem pravidlem, že jsem nějaké prostory nafotil a za pár měsíců jsem zjistil, že jsou přestavěny a mohl jsem začít znova. Zvláště letos probíhají díky péči prezidenta Miloše Zemana jedny z nejrozsáhlejších oprav areálu. Fotografování Pražského hradu by tak mohla být, stejně jak jeho údržba, nekonečná práce.

Jaký je Váš osobní vztah k Pražskému hradu?

Je to místo, které jsem od dětství vnímal především jako významnou památku, turistickou atrakci. Teprve po roce 1989, kdy jsem měl možnost na Pražském hradě fotografovat řadu historických událostí, jsem začal vnímat Pražský hrad jako skutečný symbol, sídlo prezidentů, hlavy státu, symbol české státnosti. Takový jsem nyní chtěl Hrad ukázat a současně vyjádřit respekt a úctu všem panovníkům, prezidentům, architektům a stavitelům, kteří se na jeho vybudování podíleli.

Prezident Miloš Zeman v úvodu titulu hovoří o duchu TGM. Můžete to potvrdit a pokud ano, v čem konkrétně?

Já jsem se toho již trochu dotkl, když jsem hovořil o úpravách Pražského hradu Josipem Plečnikem, kterého prezident Masaryk povolal na Pražský hrad, aby celý areál přizpůsobil novému demokratickému úřadu a více ho otevřel lidem. Skrze tyto úpravy je duch T. G. M. skutečně přítomen na Pražském hradě doslova na každém kroku.

Herbert Slavík je český fotograf, držitel řady tuzemských i zahraničních ocenění, autor jedenácti fotografických publikací. V letech 1986 až 1990 působil jako fotoreportér pro Mladou frontu a od roku 1990 do roku 2002 působil jako vedoucí fotografického oddělení v již zmiňovaném deníku. Od roku 2001 se věnuje převážně fotografování portrétů, od roku 2003 je fotografem na volné noze.