Před týdnem byl pohřben Karel Schwarzenberg. Kázání během zádušní mše pronesl kněz Tomáš Halík; ve své řeči, kromě jiného, hovořil o tom, že „populisté, demagogové a šovinisté vylézají z temnot“. Dále mluvil například o Orbánovi, Putinovi, a politikou bylo protkáno vlastně celé jeho kázání. Jsou to podle vás vhodná témata na zádušní mši?

To já nevím, pokud to takto pozůstalí chtěli, tak asi ano. Pokud to takto nechtěli, tak až Karel Schwarzenberg zemře příště, jistě si zjednají jiného kněze. Je samozřejmě pravdou, že zádušní mše, kterých jsem zúčastnil, se vždy nesly v duchu jakéhosi smíření – smíření s žijícími, se zemřelými, s osudem, s životem, s Bohem. Pan Halík mši ale pojal jako politickou agitku, a kdo jsem já, abych soudil?

Takže, jak se říká, proti gustu žádný dišputát. Kdyby pana Urválka v době jeho největší formy nechal někdo sloužit mši, tak by jeho řeč vypadala zhruba stejně, jako řeč páně Halíkova. Ti dva spolu budou jednou v pekle čistit boty Hitlerovi, Pol Potovi, Trockému a dalším gaunerům. A půjde jim to, jako všem podobně charakterově vybaveným a snaživým hochům, jistě velmi dobře.

Jak na Karla Schwarzenberga budete vzpomínat vy?

Možná leckoho překvapím, ale budu na něj vzpomínat jako na člověka, se kterým jsem skoro v ničem nesouhlasil, ale kterého jsem měl i přesto vlastně docela rád, mimo jiné i pro jeho smysl pro poťouchlý, černý humor. Ti, kteří se dnes tak teatrálně hlásí k jeho odkazu, ať už je jakýkoli, mu nesahají ani po podrážku jeho gumových pantoflí, které tak rád ke stáru nosil.

Mohl byste to trochu rozvést?

Když byl Karel Schwarzenberg předsedou zahraničního výboru Sněmovny, tak já jsem byl téhož výboru členem, což znamená, že jsme spolu trávili hodně času. Často jsme diskutovali, a to i přesto, anebo možná právě proto, že, jak už jsem uvedl, jsme spolu skoro nikdy nesouhlasili. Rozdíl mezí ním a jeho dnešními pokračovateli byl ale ten, že on se mě nikdy nesnažil umlčet nebo snad dokonce ukřičet. Vždy pozorně vyslechl moje argumenty a můj pohled, pak mi řekl pohled svůj, a nakonec jsme obyčejně konstatovali, že se naše pohledy velmi liší. Protože to vše ale proběhlo beze špetky zášti, či něčeho podobného, tak jsme v tom příště zase mohli pokračovat.

Jo, a ještě jednou věcí se od těch dnešních zoufalců lišil – byla mu cizí ta jejich nesnesitelná, infantilně-patetická agresivita, a také to jejich řiťolezectví vydávané za ctnost. Myslím, že většinou z těch – kteří se dnes hlasitě ohánějí jeho jménem a na jeho pohřbu se předháněli v honosnosti oblečení, šperků a v demonstrovaném smutku – z hloubi duše pohrdal jako nízkými chrapouny, z nichž budou i přes norkové kožichy a drahé parfémy vždy cítit kozí bobky. A to ještě neviděl ten pohřeb…